Dolomity 2009 - Via ferrata

Do třetice se opět vydáváme do italských Dolomit, zdolávat zajištěné cesty - Via ferraty. Letos to jsou masivy Sella, Marmolada a Sasso Lungo, kde jsme si vybrali několik těžších zajištěných cest, obtížnosti C/D až E. Trochu nás sice trápilo počasí, odjeli jsme až o týden později, než bylo naplánováno (kvůli bouřkovému počasí v této oblasti), ale nakonec jsme se několika slunečných dnů dočkali, takže v úterý 4. 8. 2009 odjíždíme.

1. den: přejezd do Dolomit - ráno v půl osmé odjíždíme z Brumova po trase Bratislava, Vídeň, Graz, Klagenfurt. Villach, Lienz, Toblach, San Lorenzo, Corvara, Arabba, Canazei. Celou cestu přes Rakousko nám prší, takže se cesta trochu protáhla, v Canazei jsme až v půl osmé večer. Jedeme přímo do kempu Marmoláda (tady jsme bydleli už vloni), bohužel na recepci nám sdělují, že mají obsazeno a posílají nás do sousedního městečka Campitello di Fassa, kde je také kemp. Tam je taky dost plno, ale něco se ještě pro nás našlo, takže stavíme stany, dáváme jedno pivko z našich zásob a jdeme celkem brzy spát.

2. den: Ferrata dei Finanzieri - obtížnost D

Autem přejíždíme do nedaleké vesničky Alba, kde na velkém parkovišti u stanice kabinové lanovky parkujeme(1517 m). Dál jedeme lanovkou (zpáteční jízdenka za 10 EUR) k horní stanici, k Rif. Ciampac (2170 m), která leží v ústí širokého travnatého údolí stejného názvu, tedy Ciampac. Výstup zahajujeme mírným sestupem ke stěně masivu Il Collaz, dál už stoupáme po krátkém suťovisku k nástupu na ferátu. Tady jsme asi v 9:30 hod, oblékáme ferátovou výstroj a jdeme na to. Na této ferátě nebyly žádné obzvlášť těžké úseky, snad jenom v úvodní časti, kde se přecházela mokrá šikmá plotna, kde sice byly železné stupy (pozohýbané), ale i tak to celkem klouzalo. Hned za tímto úsekem bylo ještě jedno obtížnější místo a to kolmá stěna (zpočátku i trochu převislá), ovšem byla dobře zajištěna kramlema. Dál už to byla opravdu pohoda, snad jenom je tady třeba dávat pozor na padající kamení, sám jsem jedním dostal pořádnou šupu do přilby. Asi kolem 12 hod se dostáváme do takového malého sedélka, kde se nám konečně otvírá pohled i k východu na masiv Marmolády. Odsud je to na vrchol už jenom pár minut, nahoře na vrcholu Il Collaz (2713 m) jsme asi ve 12:15 hod.

vrchol Il Collaz - 2713 m

Po půlhodinové pauze zahajujeme sestup jihovýchodní stěnou masivu, jdeme stezkou suťovým polem, místy zajištěnou ocelovým lanem. Když lana skončí, vystoupáme ještě po stezce (už jenom mírně) do sedla Forcia Neigra (2509 m). Dál sestupujeme travnatým údolím zpět k Rif. Ciampac, kde jsme v 15:00 hod. Do Alby se vracíme opět lanovkou. Feráta Finanzieri byla ideální na rozhýbání a na seznámení se s terénem, nebyla nijak zvlášť obtížná a bylo tu celkem málo turistů, takže pohoda. Celkem jsme nastoupali 710 výškových metrů.

3. den: Via ferrata al Piz Boé "Cesare Piazzetta" - obtížnost E

Výstup začínáme v passo Pordoi (2242 m), nejprve jdeme asi 1 km po asfaltové silničce k německému válečnému památníku Ossario dei Pordoi, odsud stoupáme strmě vzhůru údolím Val de Soel po značeném chodníku, dal přes suťové pásmo až ke stěně, kde začíná feráta. Tady se už několik ferátistů obléká do výstroje, dalších asi 8 - 10 už je ve stěně a nechybí ani diváci, kteří sem tam radí lezcům, jak a kde mají šlápnout atp. Petr je ustrojený o něco dřív (mě se do toho cosi nechce), tak to jde zkusit. Prvních 5 metrů je kolmo vzhůru po stěně, kde nejsou v podstatě žádné stupy, pak se jde tak 8 m traverzem, pak zas kolmo nahoru a tak pořád dál, leze se v kolmé, místy i převislé stěně a tak to jde asi 150 m až po lanový most. Petr se zasekl hned asi ve 2 metrech asi 5 minut se snaží nějak postoupit ale nakonec to vzdává a slézá dolů. Za ním už jsou připraveni dva "staříci", jsou navzájem navázaní jistícím lanem, nejdřív první z nich během několika sekund vyfrčel těch prvních kolmých 5 metrů, zajistil se a hned na to za ním vyběhl i jeho kolega. Tímto způsobem pokračovali pořád dál, za chvilku byli několik desítek metrů nad námi.

To už mě ale Petr nabádá, že jsem na řadě, že bych to měl zkusit. Moc jsem do toho chuť neměl, ale když jsme to vzdali už před rokem, tak letos to prostě muselo jít. Vzal jsem si příklad od těch dvou staříků před námi a na tření jsem se snažil co nejrychleji těch 5 m vylézt. Nějaké stupy jsem moc neřešil, držel jsem to všechno rukama. Nevím jak dlouho jsem to lezl, nejhorší na tom bylo to přecvakávání karabin do dalšího pole, tam se nejvíc vysílíte, ale povedlo se to. Tepovka je na maximu, tak musím odpočívat (jestli se ten vis dá odpočinkem nazvat) pak pokračuji zase pár metrů dál a tak to jde pořád dál nahoru. Shora vidím, že Petr dává druhý pokus, zase má trochu problémy na tom samém místě jako prve, ale daří se mu to přelézt a pokračuje za mnou.

Asi po 50 metrech je první odpočinkové místo - police, kde čekám na Petra, tady nabíráme druhý dech a jdeme dál. Na konci této police nás ale čeká další nepříjemné místo, úzký komín, kde navíc ještě trochu teče voda, takže je  to pořádně kluzké. Komín je tak úzký, že se tam s batohem nemůžu otočit, takže po pár minutách zápasení slézám zpět na polici. Teď  to jde zkusit Petr, ale dopadá stejně jako já, nezbývá nám nic jiného, než z batohu sundat všechny přečnívající věci, tedy láhev z vodou a foťák, ty putují dovnitř batohu. Po této malé úpravě výstroje se nám už daří tento obtížný úsek přelézt. Dál už je cesta lehčí, přechází se střídavě přes římsy a pak zase kolmo vzhůru, ale to už nejsou tak dlouhé úseky jako ten na začátku.

Petr na lanovém mostu

Takto se dostáváme až k lanovému mostu (asi tak 8 metrů dlouhý), není to nějak obtížné místo, ale ten pohled do 150 metrové propasti pod nohama - nic moc. Po překonání mostu už je feráta o hodně jednodušší, ale zato jsou tady i úseky, které nejsou nijak jištěny (stupeň obtížnosti II dle klasifikace UIAA). Jeden takový jsem neměl ani chuť přejít, byla to úzká římsa asi tak 5 m dlouhá po které se muselo lézt po čtyřech, byla nad ní totiž převislá skála a  z druhé strany 50 metrů sráz, ale nakonec to tak hrozné nebylo, jak to vypadalo. Cesta vede dál v serpentinách po jihovýchodním hřebenu Piz Boé, tady se napojí na turistickou cestu č.638 a po ní vystoupáme, už bez problémů až  na vrchol Piz Boé (3152 m).

Rif. Forcella Pordoi

Tady dáváme pauzu na občerstvení a taky si patřičně vychutnáváme zasloužené pivko na terase chaty Capanna Piz Fassa. Dolů sestupujeme stejně jako vloni po cestě č. 627 jihozápadním směrem do sedla Forcella Pordoi (2848 m), dál pak seběhneme suťoviskem asi tak za hodinu zpět do sedla Pordoi (2242m). Celkem jsme dnes nastoupali 1016 výškových metrů.

4. den: Via ferrata Brigata Tridentina - obtížnost C/D

Nástup k této ferátě je na opačné straně masivu Sella než je náš kemp, takže musíme přejet přes 2 sedla (passo Sella a passo Gardena) a to až k parkovišti u nákladní lanovky na Pisciadú Hütte (1956 m). Tato feráta je hodně navštěvovaná, tvoří se tu fronty, tak proto volíme výstup až v odpoledních hodinách, kdy už tady bývá méně lidí.

Z parkoviště odcházíme v 11:30 hod, nástup k ferátě je krátký asi tak 10 minut, takže za chvilku se už ustrojujeme do naší výstroje. Nejdříve přelézáme 1. skalní stupeň, který není nijak obtížný (snad až na jednu šikmou plotnu po které tekla voda), nahoře jsme tak za 20 minut a to jsme se ještě zdrželi za jednou rodinkou z dětmi. Dál pokračujeme po tur. chodníku (asi tak 1 km) až k vodopádu, kde začíná ta hlavní část feráty.

nástup na ferátu u vodopádu

Tady ale už vidíme, že ve stěně je zástup lidí a postupuje celkem pomalu. Nedá se nic dělat jdeme nahoru, snad se nám podaří někde tu pomalou skupinku předejít. Hned ve spodní části stěny nás před sebe pouští jedna rodinka (rodiče se 3 dcerkami, přičemž té nejstarší bylo max. 8 let), chvilku máme před sebou trochu prostoru, tak je to paráda. Feráta není nijak obtížná, je trochu exponovaná (pro ty co mají závratě by asi těch několik set metrů propasti dolů do údolí byl velký problém), ale jinak je celkem příjemná a pohodová.

Možná po 50 metrech lezení dorážíme tu hlavní brzdící skupinku, půl hodiny se za nimi ploužíme jak hlemýždi, až se jim nás zželelo nebo snad vyslyšeli Petrovy prosby (resp. nadávky) a pouští nás před sebe. Konečně to trochu odsýpá, ale se zvýšeným výkonem se u mně začíná projevovat tzv. "hlaďák", přece jenom už jsou asi 2hod odpoledne a od snídaně je už daleko. Zrovna lezeme  celkem kolmou stěnu, takže musím lézt ještě pár metrů výš, kde v takové malé rozsedlině můžu celkem bezpečně sundat batoh a posilnit se.

závěrečný úsek feráty vede přes lávku mezi dvěma věžemi

Po tatrance a krátkém odpočinku jdu dál, kolmo vzhůru je to ještě několik desítek metrů, po kterých končí feráta lávkou mezi dvěma skalními pilíři. Další cesta vede už po tur. chodníku a to až k chatě Rif. F. Cavazza al Pisciadú (2587 m), kterou už vidíme z dálky. Tam jsme něco po 15:00 hod a konečně můžeme poobědvat, na terase u chaty dáváme už tradiční vrcholové pivko. Je odsud parádní výhled na severní část Dolomit, kde bezpečně poznáváme masiv Tofán, který se tyčí nad Cortinou D´ Ampezzo, kde jsme lezli v minulých letech

horní část kuloáru Val Setus

Zpět k parkovišti u dolní stanice nákl. lanovky sestupujeme nejdříve asi 100 m mírně do kopce západním směrem a pak prudce dolů  kuloárem Val Setus. V horní části je to pořádný sešup, dost tady podjíždí nohy, proto je tato část zajištěna ocelovým lanem. Dál už je to mírnější, chodník se klikatí suťovým polem až k parkovišti. Dolů nám to trvalo asi 1 hodinu, celkem jsme dnes nastoupali 790 metrů.

5. den: Ferrata al Col Rodella - obtížnost D

V sobotu ráno je počasí nic moc, v noci totiž pršelo, ale v průběhu dopoledne se to lepší. Takže i když jsme měli původně naplánované na tento den volno, tak využíváme celkem dobrého počasí a vyrážíme  na další ferátu. Z Campitella se přesouváme kabinkovou lanovkou (zpáteční jízdenka 13,50 EUR)  kousek pod vrchol Col Rodella. Na horní stanici (2389 m) jsme něco málo před 11 hod. Nástup k ferátě není nijak označený, podle mapy by to mělo být na jižní straně masivu, takže podcházíme stanici lanovky a po celkem znatelném chodníku se asi tak po 1 km dostáváme k ferátě.

Feráta není nijak náročná, jsou tam sice i kolmé úseky nebo hladké plotny, ale to vždy jen pár metrů, takže to nečiní žádné problémy. Celková délka je asi 150 m, takže po půl hodince pěkného lezení jsme nahoře, na vrcholu Col Rodella (2484 m). Byl by tady parádní výhled, kdyby  nebyly okolní masivy v mracích, takže se moc nezdržujeme, sundáváme ferátovou výstroj a jdeme směrem k masivu Sasso Lungo, kde vidíme shora nějaké chaty.

jak a v pozadí chata Friedr.-August Hütte

Scházíme směrem k passo Sella po šotolinové cestě, na rozcestí dolů pod kopcem se vydáváme vlevo k chatě před kterou stojí velká maketa jaka. Když přicházíme k chatě začíná pršet, tak se rychle schováváme na malou verandu a déšť tady přečkáváme. Asi po půl hodině déšť ustává a my se vydáváme zpět k lanovce, počasí se úplně zkazilo už to není ani na turistiku.  Než dorazíme k lanovce opět se spustí drobný déšť, dolů v Campitellu už je ale pořádný slejvák. Dnes jsme nastoupali 290 metrů.

6. den:: odjezd domů

Předpověď na další 2 dny nebyla nijak příznivá, mělo to být spíš horší, tak jsme si naplánovali jenom turistiku, ale ráno když se probouzíme prší, tak se okamžitě rozhodujeme, že jedeme domů. V půl deváté máme sbaleno a odjíždíme. Na zpáteční cestu se vydáváme z Campitella po trase Canazei, Selva di Val Gardena,  Brennero, Innsbruck, Kufstein, Salzburg, Linz, Vídeň, Bratislava, Brumov. Po 10 hodinách jízdy jsme doma.

Na závěr krátké zhodnocení: letos jsme zase o něco zvedli laťku, co se týká obtížnosti ferát. Počasí nám sice nepřálo tak jako v minulých letech, ale přesto jsme slezli 4 ze 6 naplánovaných ferát. Letošní nejkrásnější, zároveň i nejtěžší "Cesare Piazzetta" na Piz Boé, tak to nemělo chybu. Sice jsme si tady hrábli až na dno, ale stálo to za to, tato feráta je pro nás zatím asi maximum, na zvládnutí ještě obtížnějších cest by to už chtělo trochu i potrénovat, hlavně fyzickou kondici. Takže  za rok zase na ferátách, ahoj.

                                                                                                                Josef a Petr