Malá Fatra na sněžnicích

Už od konce ledna se chystáme vyrazit někam do slovenských kopců užít si trochu toho sněhu, ale bohužel celé dva měsíce nám vůbec nepřeje počasí. Na horách většinou pořád sněží, fouká silný vítr a jsou tam mlhy, horská služba hlásí neustále 3. nebo 4. stupeň lavinového nebezpečí. Takže čekáme a čekáme, až jsme se konečně dočkali, začátkem dubna jako když mávne proutkem je tady konečně jaro a s ním krásné slunečné počasí.

Přechod části hřebene Malé Fatry tedy plánuji hned na 1. dubnový víkend, ale bohužel se nikdo nepřidává, tak tedy v pátek 3. 4. vyrážím sám. Jedu na dva dny, takže tomu odpovídá i můj batoh, váží "jenom" 17 kg (už se trochu lepším, naposledy když jsme šli na vícedenní zimní přechod, vážil můj batoh 22 kg). Horská služba hlásí lavinovou 3 a 2 metry sněhu, tak pro jistotu beru sebou kompletní zimní výstroj - sněžnice, mačky, cepín, jeden nikdy neví co může zrovna potřebovat.

pohled z Šútova na zasněžený Chleb

V pátek ráno odjíždím vlakem přes Horní Lideč, Žilinu a Vrůtky do Šútova, kde jsem něco po půl dvanácté (až na 1,5 hod čekání v Půchově ta cesta celkem ušla). Na vlakové zastávce Šútovo (425 m) začíná můj dnešní výstup na Chleb. Už odsud vede zelená tur. značka, po které půjdu až na Chatu pod Chlebom, asi za 20 minut jsem v obci Šútovo, tady už se to jaří, na zahrádkách se stříhají stromky, hrabou záhonky a já se tady procházím se sněžnicemi na batohu - no, vypadá to divně. Ale hned jak vyjdu za poslední domky Šútova, otevírá se pohled na zasněžený hřeben Malé Fatry, tak snad to na těch zádech neponesu zbytečně.

stoupání po sjezdovce

Pozvolna začínám stoupat vzhůru, s přibývající výškou jaro postupně přechází do zimy, asi od 600 metrů je už souvislá sněhová pokrývka. Ve 13:00 hod jsem u rozcestníku Zajacová (695 m), po dalším asi 1 km už je stoupání příkřejší, sněhu  je tady asi tak půl metru a jak je tím teplem rozbředlý začínám se dost bořit, takže přichází na řadu sněžnice. Přecházím přes Ploštiny (1112 m), to už je pod lyžařským vlekem, dál stoupám po sjezdovce a to až k Chatě pod Chlebom (1415 m), je to pořádný krpál, jde to hodně pomalu. V 16:00 hod jsem na chatě, kde dávám půl hodinky pauzu.

Chata pod Chlebom

Dnes mám v plánu vystoupit ještě na Chleb, tak se na chatě moc nezdržuji, beru batoh (sněžnice nechávám na chatě) a jdu na to. Od chaty do Snilovského sedla (1524 m) je ve sněhu vyšlapaný chodník, ale i přesto se to místy trochu boří. Asi na půl cesty do sedla byl tak 50 metrový úsek, kde se šlo nad zavátou kosodřevinou, takže jsem se tady několikrát propadl až po pás do rozbředlého sněhu a mezi větve. Jednou jsem dokonce nemohl ani vytáhnout nohu a tak jsem si ji musel ručně vyhrabat, tady jsem si povzdechl, že dobře je mým sněžnicím na chatě.

Asi 200 metrů před sedlem se chodník rozdvojuje a já se tedy dávám doprava a stoupám přímo na Chleb. Není to sice daleko, ale za dnešní den už toho mám celkem dost, takže postupuji pomalu. V 17:30 hod jsem konečně na Chlebu (1645 m), je tady příjemně teplo, je bezvětří a jsem tu úplně sám, to jsem tady ještě nezažil, tak si tady fotím a kochám se skoro celou hodinu. Jak se začne sluníčko schovávat za Kriváň, hodím batoh na záda a jdu zpět na Chatu pod Chlebom.

vrcholovka - v pozadí Poludňový grůň, Velký Rozsutec a Hromové

V 19:00 hod jsem zpět na chatě, ubytuji se, dám si večeři (čočkovou polévku - výbornou),  nějaké to pivko (Topvar - nic moc) a v 10 večer jdu spát.  Ráno vstávám už ve 4:15 hod, chtěl bych stihnout svítání na Kriváni, ale nějak jsem pomalý při balení a při vaření snídaně. Takže od chaty vyrážím až v půl šesté a to už se začíná rozednívat. Včerejší rozbředlý sníh je pěkně zmrzlý, tak nasazuji pro jistotu mačky a jdu po stejné cestě jako včera směrem do Snilovského sedla, kde mně v půl sedmé zastihlo svítání.

svítání ve Snilovském sedle

Dál pokračuji na Velký Fatranský Kriváň, cesta je až na vrchol upravena rolbou, takže to jde dobře, akorát se trochu víc zadýchávám, tak musím dělat častější pauzy. Nahoře jsem tak jako včera na Chlebu opět sám, ono v tuto brzkou raní hodinu je to celkem normální. Dolů sestupuji stejnou cestou a to až na hranu V. F. Kriváńa, tady odbočuji vlevo a pokračuji dál po hřebenu.

Velký Fatranský Kriváň (1709 m) - pohled z Pekelníka

Tímto směrem není chodník moc prošlapaný, vidím možná jenom troje stopy, takže se začínám opět sem tam propadat a to i přes to, že je sníh zrána přimrzlý. Takže po pár stech metrech, ještě před takovým krátkým stoupáním na Pekelník (1609 m), přezouvám máčky za sněžnice a hned se jde líp. Přes Pekelník přecházím do sedla Bublen (1510 m), dál traverzuji jeden bezejmenný menší kopec a to až do sedla, ze kterého začíná už výrazněji stoupat hřeben k Malému Kriváni.

pohled ze sedla Bublen směrem k Malému Kriváni

V sedle opět sundávám sněžnice, ty putují na batoh, naopak z batohu sundávám cepín a začínám pomalu stoupat k Malému Kriváni. Musím našlapovat přesně do vyšlapaných stop, tak to aspoň trochu drží, ale když šlápnu jenom kousek vedle, hned zajede noha po kolena, někdy i hloub do sněhu a potom se z toho dostat s těžkým batohem na zádech, to je celkem dřina (takových dřepů na jedné noze jsem udělal nepočítaně).

závěrečný, lehce exponovaný hřebínek k Malému Kriváni

Asi v polovině tohoto stoupání potkávám 4 skialpinisty, ti sjíždí hřeben v opačném směru než jdu já a jak se tak na ně dívám, vidím že lyže jsou asi tím nejlepším prostředkem pro pohyb v tomto terénu. Poslední část tohoto stoupání už není tak příkré, ale zato je hřeben trochu víc exponovaný, ale zvládnutelný. V 10:00 hod jsem na Malém Kriváni (1671 m), kde se zdržuji tak půl hodinky. Potkávám tady další skialpinisty (místní horaly), kteří si sem vyšlápli z chaty pod Mojským grůněm. Ptám se jich na to jak to vypadá na Bielych skalách, jestli je to při této spoustě sněhu průchodné, dostávám uspokojivou odpověď, prý ano, laviny, které měly z Bielych skal a ze Suchého spadnout, tak už spadly, ale mám se radši držet pořád hřebene. To mně celkem uklidnilo a vydávám se tedy dál.

závěrečná část stoupání na Stratenec

Nasazuji opět sněžnice a scházím do sedla Priehyb (1462 m), odsud jsem měl naplánovaný sestup, kdyby to náhodou dál nešlo. Ale mělo by to jít, tak tedy pokračuji po hřebenu dál. Takovým táhlým stoupáním postupuji k vrcholku Stratenec (1512 m) a pak dolů do sedla Vráta, tady putují sněžnice zase na batoh, čeká mně asi nejnáročnější úsek celého hřebene, přechod Bielych skal (1448 m).

Biele skaly

Celý hřeben Bielych skal je pěkně zafoukaný sněhem, když jsme tady byli s Mirkem před rokem o Vánocích, tak to vypadalo úplně jinak, šli jsme po vyšlapaném chodníčku mezi skalkami a klečí, sněhu tady tehdy moc nebylo. Dnes to tak lehce nejde, musím přímo nahoru sněhovým hřebenem, možná kdyby to bylo přimrzlé, tak by to takový problém nebyl, ale už je skoro poledne a sluníčko pěkně pálí a sníh je rozbředlý, bořím se místy i po pás do sněhu. Ještě že jsem si sebou vzal cepín, bez něho bych měl asi na některých úsecích celkem problémy.

i když to tak nevypadá, toto byl nejnáročnější úsek celého přechodu

Biele skaly, to je vlastně dvojvrchol, když začínám sestupovat z toho druhého, zdá se že nejhorší mám za sebou, napřed se prodírám asi 10 metrů kosodřevinou a pak za takovým sedélkem se objeví asi 2,5 metrová skalka, kterou můžu buď obejít zprava a nebo přelézt. Volím tu první možnost, obcházím skalku, ale když se najednou ocitnu po pás ve sněhu, začnu radši couvat. Nezbývá mě nic jiného než to přelézt, s tím batohem co mám na zádech - nic moc, ale daří se to. Nahoře mě čeká další překvapení, úzký hodně exponovaný hřebínek, prvních 5 metrů hřebene byl sotva půl metru široký.

No, vracet už se nebudu, další nápad, že to přelezu po čtyřech, také hned zavrhuji, tak nezbývá nic jiného než to pomalu přejít. Našlapuji opatrně přesně do stop, které ještě trochu drželi a po chvilce těch 5 metrů přecházím, dál už je to brnkačka. V Dalším sedélku obouvám opět sněžnice a pozvolna stoupám na Suchý (1468 m). Nahoře jsem ve 13:00 hod.

Suchý - pohled na vrcholový hřeben a severní svah

Tady potkávám turistku, která si sem jenom tak na lehko vyšlápla od chaty na Klačianské Magure. Vypadá, že se tady vyzná, tak se jí ptám, kde bude lepší sestoupit, jestli do Strečna (tam jsem to měl naplánované, ale když jsem viděl ten krpál ze Suchého dolů, který bych musel slézt, tak do toho se mi zrovna moc nechtělo) a nebo do Turčianských Klačian. Jednoznačně mě nasměrovala do Klačian, prý že to je rychlejší.

Dávám tedy na radu této mladé turistky a jdu dolů, tento jižní svah už je z části holý, takže v polovině kopce beru sněžnice do ruky, dolů v Sedle pod Suchým (1300 m) je ale zase rychle obouvám. Následuje krátké stoupání a pak postupuji zvlněným terénem už v takovém řídkém lesním porostu, turistické značky nikde nevidím, ale jdu pořád po vyšlapaných stopách. Cosi se mě zdá, že už nemůžu, už toho mám celkem dost a když se podívám za sebe, je mě to jasné, zase jdu do kopce. Zatím jen tak nenápadně, ale po chvilce už lezu i po čtyřech, to je poslední dnešní stoupání a to na Klačiansků Maguru (1366 m).

Nahoře na kopci si někdo dal tu práci a vykopal ve sněhu díru aby zjistil, kolik je tam sněhu, na okraji této jámy bylo napsáno 320 cm. Další cesta už je opravdu jenom z kopce, jde to rychle, sem tam se sice překulím do sněhu, když mě sněžnice zajede někde hloub do sněhu, ale to už je sranda.

Chata na Klačianské Magure (1145 m)

Něco po třetí hodině odpoledne jsem u chaty, rychle se tady posilním (jedna tatranka, půl litru kofoly a litr vody), sbalím sněžnice a jdu dál. Sněhu rychle ubývá, je to celkem sešup. Asi od 700 metrů sníh mizí a pak už Repištskou dolinou celkem suchou nohou dojdu až do Turčianských Klačian (395 m). K autobusové zastávce přicházím v 16:40 hod, asi za 5 minut jede autobus do Vrůtek. 17: 05 hod jsem ve Vrůtkách na vlakovém nádraží, když zrovna hlásí, že rychlík do Bratislavy s odjezdem 17:03 má 15 minut zpoždění. Tak rychle kupuji jízdenku nasedám do zpožděného vlaku a jedu domů. V Brumově jsem kolem 8 hod večer.

Ještě krátká rekapitulace: 1. den jsem nastoupal 1220 výškových metrů, dolů sestoupil 275 m, 2. den jsem nastoupal 1000 m a sestoupil 1975 m. I když to tak zpočátku nevypadalo, vyklubal se z této akce parádní sněžnicový přechod Malé Fatry. Úsek mezi velkým a Malým Kriváňem to je asi nejkrásnější úsek z celé M. Fatry (v zimě, v létě jsem to ještě nešel, tak nevím), to byla prostě paráda. Biele skaly, tam to bylo místy trochu exponované, ale když se jde opatrně a máte aspoň trochu odpovídající výstroj tak se to dá taky zvládnout.

Tak zase někdy příště, ahoj Josef