1. maratón sezony, aneb jak jsme zvládli Šelu

V sobotu 5.5.2007 jsme se já - Venca, Jirka - Jiřinek a Robin – Bačík zúčastnili Šela maratónu v okolí hradu Helfštýn. Naše příprava začala již v pátek navečer, kdy jsme po dlouhé „maturitě“ upevnili kola na vozík, který jsme zapřáhli za Bačíkovo auto. Já s Jirkou jsme se poté ubrali nabírat síly domů, Robin se vydal nasbírat síly na „půťovou“ do Štítné. Sraz jsme domluvili na půl šesté ráno u Robina. Jirka jel se svou přítelkyní druhým autem s tím, že vyjedou později, protože nám s vozíkem to půjde pomaleji. Hned ráno se objevilo několik drobných problémů, které nás ovšem nerozhodily. První problém: lehce jsem zaspal. Druhý problém: robinova ranní sms na mém telefonu. Citovat nebudu, ale něco ve smyslu: večerní nabírání sil jsem přehnal…, ráno mě vzbuď. Problém třetí: Bačík nebere telefon. Po krátké mé nervóze se ozval, že ještě spí. Vyrazili jsme s proto s lehkým skluzem. Robin se po cestě snažil pospávat a dohnat tak lehké manko. V Kloboukách proběhla první kontrola stability našich kol. Bačíkovo a Jirkovo drží, jen to moje se nějak klade do polohy spícího Robina. Po krátkém přemlouvání se ale umoudřilo. V Polance volá Jirka, že už vyráží, a že řídí Verunka(přítelkyně), tak že nás ve Valmezu mají. Řídil jsem já, a vozík, nevozík: neměli šanci. Prezentaci, která končila v 8 jsme stihli tak tak. Po prezentaci, jsme se vydali na parkoviště pod Helfštýn. Za půl hodiny dorazil Jirka s přítelkyní a další fanynkou, sympatickou Peťou Lysáčkovou z Maděrovca. Rychle jsme se převlékli, sedli na kola a hurá na start, který byl z náměstí. Z hradu cca 4km, naprosto ideální na rozjezd. Na náměstí jsme dojeli těsně před startem první etapy v 9 hodin. V první etapě startovalo, podle moderátora asi 600 cyklistů. My se zařadili do druhé vlny, tzv. pohodářů, startující v 9:20 o účasti cca 300 hlav. Start se přiblížil, a nám při myšlence 89 km s převýšením 2031m před náma do smíchu moc nebylo. 9:20- a je to tady. Asfaltový výjezd z města jsme se drželi pohromadě. Robin se pak někde zdržel a tak jsme zbyli jen dva. Do cca 10 km jsme jeli s Jirkou na dohled, ale pro technické problémy na Jirkově biku, jsem osiřel. Hned záhy, jsem míjel cyklistu v necyklistické poloze na zemi a pod dekou, s pokřikem paní: pozor pojede sanitka. To mně na klidu moc nepřidalo, navíc když lehce poprchávalo a luční výjezdy a sjezdy po trávě moc bezpečné nebyly. Nám se naštěstí pády vyhýbaly. Samotnou trať do detailů popisovat nebudu, protože si to stejně nepamatuju. Snad jen: do 50 km se mně jelo výborně. Kopce jsem vyfičel relativně v tempu, ve sjezdech jsem v duchu nadával na ostatní, protože to byli brakeři a moc bezpečných míst k předjetí nebylo. Spíše jsem předjížděl, než byl předjížděný, což mě těšilo a proto jsem se na  občestvovačkách snažil zdržovat co nejméně. Od 50 km do 60 jsem měl docela krizi. Plíce chtěly, ale nohy ne. Navíc jsem zrovna projížděl stavbou silnice,měkká hlína, lehce do kopce, protivítr a nejbližší člověk, za kterého bych se schoval, byl proklatě daleko. Tak jsem si to musel „vyžrat sám“. A to mně ještě čekal kopec „Peklo“. Jelikož jsme s Jirkou měli za sebou generálku na Šelu, tak jsme věděli, že je to sice poslední pořádný výjezd, ale „totální vražda“. V Pekle jsem si hrábl na dno, ale utěšoval mě pohled na ostatní, kteří na tom byli podobně jako já. Jen mně lehce znervózňovali dravci, kteří mě poměrně rychle předbíhali. Až pak jsem zjistil, že to jsou draci z Junior tratě. Měli teprve 40km v nohách, tak jim to jelo. Nad Peklem poslední občerstvovačka a už „jen“ 20 km do cíle. To už jsem věděl, že su „doma“, protože z generálky to tady znám a věděl jsem, že to nejhorší už mám za sebou. Výšlap na Helfštýn jsem si vyloženě užíval, i když už jsem toho měl plné brýle, tak vidina řízku a salátu v cíly mě doslova vytáhla nahoru. Dojel jsem v čase 5 hodin 36minut na 433 místě. Kluci dojeli spolu o něco později v čase 7hod 13 min na 786, 787místě. V našem případě nešlo ani tak o výsledek, jak o to zvládnout hned zkraje sezony, kdy v nohách je minimum km, tento maratón. To se povedlo, a proto vládne v našich myslích velká spokojenost. Na konec by jsme chtěli poděkovat šéftrenérovi Koloběžkařů Stanislavovi za psychickou podporu před a během závodu, kdy na nás myslel a fandil nám.