tradiční Velikonoční výšlap na Vršatec

neděle 23. 3. 2008

Cesta tam a zpět

Doba trvání procesu výměny nadvlády mezi zimou a jarem je poslední dva roky nepřímo úměrná intenzitě mrazů a výšce sněhové pokrývky. Letos se paradoxně jevil samotný konec kalendářního roku více přijatelným provozu pěší turistiky než Neděle velikonoční, tedy  období, které by mělo z dobrovolných tuláků strhávat svetry a jiné drtiče mrazu. Oba zmíněné mezníky kalendářního roku měly v kotlině brumovské jednoho společného jmenovatele, který se týkal především vyznavačů turistiky.  Stejně jako má muslim Meku, milovník sladkého Sacherův dort, tak má vyznavač intenzivní chůze pěší s trvalým bydlištěm v oblasti severozápadních Bílých Karpat cestu na Vršatec a zpět.

Třináct kilometrů potu, zrychleného tepu, kyslíkového dluhu, třináct kilometrů proklínání zemské tíže, počítání každého kroku. To vše umocněno jakýmkoliv nemyslitelně velkým číslem nemá šanci se rovnat s velikostí pocitu, který výše uvedená hoře léčí prakticky okamžitě. Pohled z mnoha bodů této trati je odměnou každému, který se na ni dobrovolně vydává. Ani pan Ansel Adams by nejspíš nedokázal pojmout do políčka svitkového filmu to, co lze vidět jenom v reálném čase……………………. tam nahoře.

Již bylo nastíněno, že počasí připomínalo snad cokoliv jiného, než svátky jara a tak se sobotní den stal jakousi zkouškou toho, zda bude či nebude příroda nakloněna ke kochání se jejími krásami. Tento test dopadl na výbornou a tak se na rozdíl od pracovního týdne začala vidina nedělního výšlapu na Vršatec přibližovat rovině reality. Nedělní ráno, 8:30, počasí se nekazí, Murphyho zákony přestávají platit, most přes železniční trať nad kostelem, Daněk, Silver, Čibes a fenka Maggie (zástupkyně vyšších forem inteligence v našem spolku). Karty jsou rozdané a neoficiální odnož brumovského spolku Kolo-běžky vyráží. Přípravu pojal každý individuálně, já jsem zvolil blahodárné účinky výsostných vod krsoňovy laguny, kde jsem se byl v sobotu protáhnout a taky nahřát. Počáteční stovky metrů považujeme za vyloženou provokaci a fyziku proklínáme do nejhlubších pekel, protože chytit ten pravý dech a zvolit ideální rytmus zabere nějaký ten čas. V těchto přetěžkých okamžicích kolikráte propadáme ve skepse a jiné duševní neduhy. V místech městských Doubrav se myšlenkové pochody přetočí o sto osmdesát stupňů a počínají tradiční konverzace na nejrůznější témata, které nevedou v žádné konkrétní řešení zásadních problémů z odvětví politických nebo hospodářských, ale když už trénujeme svůj pohybový aparát, tak by bylo vůči tomu hlasovému nefér, nechat ho po cestě jaksi zahálet. Tradičně 3 ze čtyř členů výpravy volí cestu mimo vrchol Holého vrchu, jediná Maggie je proti, ale vzhledem ke komunikačnímu handicapu nemá šanci náš návrh vetovat. U Lověny se brodíme panenským sněhem a na malý okamžik si připomínáme, jaké to kdysi bývávalo, když v zimě padal sníh a mohly se provozovat všelijaké aktivity, k nimž je notná vrstva zmrzlých krystalů přímo existenční podmínkou. Cestou skrz bučinu směrem k Okršlisku provádíme zevrubné kalkulace počtu postelí či nábytkových doplňků, které by bylo možno z tak obrovského množství dřeva vyrobit. Nejspodnější cestou k odpočívadlu na Okršlisku si poprvé zapliveme nad nepřízní podkladu v podobě napůl tajícího sněhu, který chůzi dost brzdí a znepříjemňuje. U svatého obrázku a návodu na použití lesa si dáváme hlt vody a čaje, dlouho se nezdržujeme, vize voňavého řízku nás motivuje kráčet kupředu. Přes státní hranici přecházíme dumáme nad čerstvou stopou nadšeného motorkáře, který měl zjevné problémy s gravitací a nejspíš mu částečně chyběl pud sebezáchovy nebo trpěl určitým druhem masochismu, protože asociace motorky a teploty kolem bodu mrazu vylučuje jinou diagnózu. Vcházíme na louku, která vede k Brezové, tam si užíváme částečné sněžné slepoty a tak se kochání potýká s malým omezením, u kapličky potkáváme Jirku Bolču s jeho maminou, šéfplavčíka Krosně a jiné účastníky. Příchod k samotnému hotelu doprovázejí vůně rajské a vize útulného posezení uvnitř zařízení. U hlavního vchodu se nám na malý okamžik zastavují krevní oběhy, protože cedulka s nápisem closed není lingvistickou překážkou a moc dobře víme, co toto prohlášení znamená. Vysíláme diplomata Silvera, který se po krátké chvilce vrací s výbornou zprávou a neplatnosti cedulky. Usedáme tedy, jíme, pijeme, hodujeme, sledujeme neustále přicházející skupinky turistů. Najednou je restaurace plná, je zde hodně pěších, nějací cyklisté a taky skupinka běžkařských nestorů z Bylnice, kteří nás hostí energetickými nápoji. Jen tak mimochodem bylo znát, že drtivou většinu návštěvníků restaurace tvoří národ valašský, protože vůně, která se nesla lokálem je pro tento kraj vyloženě typická. Skupinové foto probíhá tentokráte na schodech. Po aktu zvěčňování usedáme ještě na chvilku zpět. Plni výborného jídla, piva, kávy, slivovice a všudypřítomné pohody vyrážíme na cestu zpět. Ještě před tím si u stolu potvrzujeme jednoznačné vítězství v neoficiální soutěži Miss Vršatec, které získala slečna servírka Veronika za svůj neúnavný úsměv. Obavy z těžkého startu cesty zpět byly zbytečné, malé množství slivovice je výborné anestetikum.

Cesta ku domovu se proměnila v exhibici maximálně nepříznivého terénu, většina přimrzlých a tím pádem suchých úseků změnila své skupenství a tak počala zkouška odolnosti obuvi. Voda tvoří většinu tohoto světa a tak malinkatý prostor uvnitř našeho obutí nechtěl být výjimkou a první nepříjemnost tohoto výšlapu počala svoji existenci. Cestou ku Brumovu se naše řady rozrostly o dva horaly Bačíka a Srnce. Ti se za Lověnou odpoutávají a mizí směrem k Dílům, měli totiž na Maděrovci auto. Mimochodem cestu z bučiny směrem k Lověně považuji za nejtěžší úsek celé výpravy, protože přicházející únava a nechutně kluzký terén si vybírají svou daň. Cestou od studánky pod Holým vrchem až téměř ke kostelu věnujeme kritice podmínek, za kterých musí poctivý daňový poplatník absolvovat sestupy z kopců bělokarpatských. U našeho domku čili vedle kostela se naše cesty rozdělují a tak si jde každý z nás hledat způsob, kterým vykompenzuje svým chodidlům teplotní a vlhkostní šok, který musela chtě nechtě podstoupit.

Výšlap na Vršatec a zpět lze absolvovat stokrát do roka i přesto půjde pokaždé o úplně jiný výlet, nehledě na stejné souřadnice uvidí člověk vše jinak, protože on sám se v čase mění a tak pokaždé z přírody uzme něco jiného, ta zůstává pořád stejná, ale naše vnímání je odlišné a to bude zřejmě ten důvod, proč se na zdánlivě stejná místa vracíme pořád dokola. Proto bych chtěl touto cestou poděkovat všem z party koloběžkařů, kteří nás motivují k absolvování podobných akcí, je myslím na místě jim připomenout, že jejich počínání nabírá smyslu s každým účastníkem avizované akce, v našem případě to poděkování umocňujeme na třetí.

Neděle velikonoční roku dva tisíce osm měla smysl nejeden…….  J

                                                                                        čibes

Velikonoční foto z Vršatca

stojan na běžky před hostincem U Pekařů v Sidonii (po Velikonočním výšlapu)