Dolomity 2008 - Via ferrata

Tak jako vloni, tak i letos jsme si naplánovali týden plný ferrat v Italských Dolomitech a to ve dnech 20. - 27. 7. 2008. Počasí u nás - nic moc, ale 10 denní předpověď pro oblast Cortiny d´Ampezzo slibovala celý týden polojasno a beze srážek, což  nakonec meteorologům vyšlo a nám vlastně taky.

oblast ve které jsme se pohybovali

1. den : V neděli 20. 7. v 7:30 hod přijíždí Petr, nakládáme moje věci a vyrážíme po trase Brumov - Bratislava - Vídeň - Villach - Toblach - Cortina d´Ampezzo - Canazei. Po 820 km a 10 hodinách jízdy jsme konečně v cíli, v městečku Canazei. Trochu se nám nedaří najít kemp, ale už při druhém průjezdu městem ho objevujeme a jdeme se ubytovat. Stavíme stany, večeříme (já dojídám ještě řízky z domova) a kolem osmé večer jdeme na prohlídku města.

kemp "Marmolada" v Canazei

Prohlídka nám moc dlouho netrvala, po půl hodince přišla pořádná bouřka a tak se vracíme do kempu. V místním baru si dáváme jedno pivko (žádná sláva), už jsme měli i lepší, takže dopijeme a jdeme radši spát.

2. den : Hans-Seyffert-Weg - Marmolada di Penia 3343 m (obtížnost C)

Jako první ferratu (na rozhýbání) jsme si vybrali tu, kterou jsme šli už vloni, letos to půjdeme ale opačným směrem. Autem přejíždíme do sedla Passo di Fedaia (2053 m), odtud gondolovou lanovkou k Rif. Pian dei Fiacconi (2625 m), dál už jdeme po svých.

pohled z lanovky

Výstup na Marmoladu zahajujeme sestupem asi 200 výškových metrů, od stanice lanovky jdeme cestou č. 606, obcházíme skalní ostruhu a začínáme zase stoupat. Jdeme k jihu, přes menší ledovec (převážně jenom rozbředlý sníh) směrem k už z dálky viditelnému sedlu. Na konci ledovce balíme hůlky, sundáváme mačky oblékáme ferratovou výstroj (Marmolada to je několikeré převlékání a přebalování výstroje) a už po ocelovým lanem zajištěné cestě stoupáme do sedla Forcella d. Marmolada (2910 m). Dál stoupáme po západním hřebenu masivu po zajištěné cestě (ocelové lana, žebříky, kramle), posledních asi 150 výškových metrů už není zajištěno, ale to už je jenom taková lehká turistika (akorát že se tady člověk trochu rychleji zadýchá). Na vrcholu Marmolada di Penia (3343 m) jsme ve 14:30 hod.

chata "Capanna Punta Penia" na vrcholu Marmolady

Nahoře se zdržujeme jen asi půl hodiny, něco málo poobědváme, vyfotíme nezbytné vrcholové foto a kolem 15:00 hod začínáme sestupovat. Nejdříve směrem k severu po firnovém hřebenu (tady jsou už mačky nutností, pro jistotu vytahujeme i cepíny), sestupujeme až k místu, kde vpravo ve skalní stěně začíná jištěná cesta. Po ní sestupujeme asi 200 metrů až k ledovci, tady se navazujeme na lano a po vyšlapaném chodníku ledovec celkem rychle přecházíme. Pod ledovcem už balíme výstroj a přes chatu Rif. Ghiacciao (2722 m) sestupujeme k horní stanici lanovky a k chatě Rif. Pian dei Fiacconi (2625 m). Tady jsme v 16:45, v 17:15 hod končí provoz lanovky, takže máme ještě čas i na závěrečné pivko. Celkem jsme nastoupali 946 m a ušli a přelezli 14 km.

3. den : Via ferrata delle Trincee - La Mesola 2727 m (obtížnost D/E)

Mezi sedly Passo di Fedaia a Passo Pordoi je relativně nízký hřeben (asi 2500 až 2700 m) a právě ten byl našim dalším cílem. Výstup zahajujeme opět od Lago di Fedaia (2053 m), travnatým svahem stoupáme strmě vzhůru cestou č. 698 až na hřeben k horní stanici lanovky Porta Vescovo (2478 m). Odtud pokračujeme na východ (asi tak půl hodiny) k nástupu na ferratu, ta začíná takovým strmým skalním výšvihem (tady jsme se opravdu zapotili - prvních 5 metrů bylo nejnáročnějších).

horní část stěny, kterou jsme nastupovali na ferratu

Zajištěná cesta vede hřebenem Padonkamm přes zavěšený most až k nejvyššímu bodu La Mesola (2727 m), cesta vede dál po hřebeni, pozvolna klesá přes různé skalní věže a lávky (hodně vzdušné) až do takového nevýrazného sedélka (asi v polovině hřebene), kde dáváme pauzu na jídlo.

hřeben Padonkamm

Dál je cesta zajištěna už jenom místy, ale tyto úseky jsou opět vzdušnější. Po překonání tohoto skalního hřebene vede cesta dál takovým "Tatranským chodníkem" k dalšímu skalnímu masivu (kolem mnoha vojenských opevnění a dokonce i jedním tunelem). K vrcholu tohoto masivu La Mesolina (2642 m) jsou opět některé úseky zajištěny ocelovým lanem. Asi v polovině této cesty volíme místo šplhání po ferratě na Mesolinu chodník, který směřuje do sedla Passo  Padon (2400 m) - už toho máme dnes celkem dost a už je celkem dost hodin, tak proto. V sedle je stanice lanovky a útulná chatička, takže dáváme tradičně pivko a šlapeme dolů do Passo di Fedaia. Ještě musíme obejít celou přehradní nádrž Fedaia a v 18:00 hod jsme zpět u auta. Via ferrata delle Trincee byla hodně náročná, ale zato jsme byli odměněni jedinečnými výhledy jak na masiv Marmolady, tak i na masiv Sella s pyramidou vrcholu Piz Boé - prostě nádhera. Celkem nastoupáno 862 m a našlapáno 13 km.

4. den - masiv Sella - Piz Boé 3152 m

Už včera večer jsme rozhodli (po problémech při nástupu na minulou ferratu), že výstup na Piz Boé půjdeme turistickou normálkou, místo původně plánované ferraty "Casera Piazzetta", která je obtížnosti "E". Ze sedla Passo Pordoi (2242 m) jdeme k východu po asfaltové silničce k vojenskému památníku Osario del Pordoi, odtud po dobře značené cestě údolím Val de Soel strmě vzhůru k velkému suťovému pásmu, kde je nástup na ferratu " Piazzetta". Chceme se aspoň podívat jak to tady vypadá, zda by to eventuelně šlo vylézt, ale pohled na asi tak 10 lezců zavěšených ve stěně, nás úplně odradil od tohoto úmyslu. Petr sice ještě trochu váhal a zeptal se jestli se budeme navlékat do naší ferratové výstroje, ale já jsem do toho dnes moc chuti neměl.

                                               Via ferrata Casera Piazzetta                                                  prvních 150 výškových metrů (po lanový most) je nejhorších, pak už je to prý pohoda

Takže zhruba po půl hodince, co jsme strávili pod stěnou, pokračujeme dál po turistickém chodníku č, 626 zpět směrem k západu. Cesta traverzuje suťoviskem pod stěnou masivu Sella, po asi hodince cesty docházíme ke značeném chodníku č. 627, který stoupá od sedla Passo Pordoi do sedla Forcella Pordoi (2848 m), takže po něm stoupáme také. V sedle je malá chatička, tak se tady v závětří také trochu občerstvujeme, Petr to jde ještě dovnitř pojistit polévkou a pivem. Od chaty se jde v podstatě po rovině (až na překonání jednoho skalního stupně) až k úpatí vrcholového jehlanu Piz Boé, po jihozápadním hřebenu vystoupáme celkem lehkou, místy zajištěnou cestou (není třeba jistící pomůcky) až na vrchol Piz Boé (3152 m).

"Rifugio Hüte Capanna Fassa" na vrcholu Piz Boé

Na vrcholu je postavena chata - Rif. Capanna Fassa, kde Petr dává první třítisícové pivo, jsou už 3 hodiny odpoledne, takže je tady málo turistů (hlavní nápor, na tuto nejsnáze dostupnou třítisícovku Dolomit, už pominul - poslední lanovka ze Sass Pordoi nedaleko sedla Forcella Pordoi jede v 17:00 hod). Když se tak kocháme výhledy na Marmoladu, Sasolungo, Tofany, Civetu a mnoho dalších nádherných masivů, začínají se sem trousit skupinky turistů. Jeden z nich vytahuje z báglu kytaru, začne ji ladit a po chvilce i hrát, ostatní se postupně dávají do tance. Byla to skupinka 24 studentů z Bratislavy, no a takto nějak si zatančili na každém kopci, na který tady v Dolomitech vystoupili.

vrcholové tanečky na Piz Boé

Po necelé hodince strávené na vrcholku Piz Boé sestupujeme zpět stejnou cestou, tedy do sedla Forcella Pordoi a odtud suťoviskem přímo dolů do sedla Passo Pordoi. Cesta dolů nám trvala jenom asi 2 hodiny, celkem jsme nastoupali 1193 m a ušli 19 km.

5 den : přesun do Cortiny d´Ampezzo, odpočinek, prohlídka města

Dnešní den je naplánovaný odpočinek a přesun do další oblasti, takže ráno balíme a jedeme přes Passo Pordoi a Passo Falzarego do Cortiny d´Ampezzo, tady se ubytováváme nakonec v našem už známém kempu Rochette. Odpoledne jen tak poleháváme ve stanech a asi tak kolem 17 hod se teprve rozhodujeme a vyrážíme na prohlídku města. Trochu se to protáhlo, ono takové 2 - 3 pivka na útulné zahrádce na hlavní třídě, to se musí patřičně vychutnat, takže do kempu se vracíme už za šera a to nás čeká ještě vaření večeře.

večerní Cortina d´Ampezzo

6. den : Via ferrata Albino Michielli Strobel – Punta Fiames 2240 m (hřeben Pomagagnon) - obtížnost C/D

Ráno kolem 8:30 hod odjíždíme z kempu, jedeme přes celou Cortinu směrem na Toblach. Auto parkujeme asi tak 3 km za městem u hotelu Fiames (1292 m). Od hotelu jdeme přes silnici, po značené stezce nejdříve lesem, pak kosodřevinou a sutí strmě vzhůru až k nástupu na ferratu. Dál mírně stoupáme po skalní polici až k prvním drátěným lanům, po nich pak přímo nahoru přes skalní stupeň. Takto opakovaně vede cesta několikrát přes police porostlé klečí a skalní stupně až na vrchol. Po asi 2 hodinách příjemného, ne moc těžkého lezení na této ferrátě, jsme na Punta Fiames (2240 m), jednom z vrcholků hřebene Pomagagnon.

Cortina d´Ampezzo a hřeben Pomagagnon

Nahoře se zdržujeme jen půl hodinky (lehká svačinka a nějaké to foto) a začínáme sestupovat po vyšlapané cestě nejprve k severu, potom traverzujeme k východu do sedla Forcella Pomagagnon (2178 m). Odtud po cestě č. 202 k jihu přes velké suťovisko, dolů to jde celkem rychle (přes suťovisko za 30 minut), u dalšího rozcestníku se dáváme vpravo. Po dobře značené cestě nejprve traverzujeme klečí a pak lesem sestoupíme až k šotolinové cestě (bývalá železnice do Toblachu), po ní se dáváme doprava, asi po 300 m (za drážní budovou Fiames - bývalá zastávka) odbočíme dolů a po lesních cestách a pěšinách sejdeme až k hlavní silnici. Po ní ještě pár set metrů a v 15:00 hod jsme zpět u hotelu Fiames. Dnes jsme nastoupali 1020 m a ušli 10 km.

7. den : Via ferrata Giuseppe Olivieri - Tofana di Mezzo 3244 m (obtížnost E)

Na tuto ferratu jsme se rozhodli až na poslední chvíli, doporučil nám ji náš soused z kempu, je prý sice těžká, ale dá se to vylézt. Ráno odjíždíme směrem na Passo Falzarego, asi v 1700 m odbočujeme na silničku k Rif. Dibona. V 9:30 hod vyrážíme od chaty Rif. Dibona (2050 m) cestou č. 421 k chatě Rif. Pomedes (2340 m), kde jsme za necelou hodinku.

Tady se trochu zdržujeme kocháním se po okolní krajině (parádní výhledy jak na Cortinu, tak i na okolní masivy), oblékáme si naši výstroj a pokračujeme po stezce k nástupu na ferratu. Mezi tím, než jsme se ustrojili, nás ale předběhl snad celý zájezd. Petr byl o něco rychlejší, ten nastoupil na ferratu dříve, já jsem byl až někde vzadu, ale ta poslední skupinka asi 15 lidí přede mnou, tak ti mě pustili před sebe. Tato zajištěná cesta vede v podstatě pořád po hřebenu strmě vzhůru, přes všelijaké skalní věže, místy kolmé až mírně převislé stěny, je to hodně vzdušné - prostě paráda. Asi po hodině a půl pěkného lezení končí drátěná lana, tady je vrchol Punta Anna (2731 m), po sem to je údajně nejtěžší část této ferraty.

na ferratě

Z Punta Anny stoupá chodník dál po hřebeni (není zajištěno), tady mě už čeká Petr, který šel přede mnou asi tak 20 - 30 výškových metrů. Po asi 200 m začínají opět ocelová lana, tady se ale trasa rozděluje, my samozřejmě volíme tu špatnou cestu (jedna z ústupových cest z ferraty), to zjišťujeme až po několika stech metrech, když lana končí u suťoviska, kterým se sestupuje dolů. Takže se otáčíme a jdeme zpět, po pár metrech se ale musíme míjet se skupinkou Italů, která jde opačným směrem, na úzké římse je to celkem komplikovaný manévr, ale podařilo se. Když už jsme skoro u místa, kde jsme špatně odbočili, tak zahřmělo, no a v ten moment bylo (beze slov) rozhodnuto o sestupu, takže to otáčíme a co nejrychleji se snažíme opustit ferratu, ta je totiž v případě bouřky ideálním hromosvodem. Když se dostáváme konečně k suťovisku, začíná už i pršet, tady trochu váháme kudy se vydat, nakonec se pouštíme za skupinkou Italů přímo dolů sutí, nejkratší cestou zpět k Rif. Dibona. Cesta dolů je opět hodně rychlá, možná i proto, že nás trochu popohání hromy a blesky. Dnes jsme nastoupali 704 m a ušli 7 km a i když jsme kvůli počasí tuto ferratu nepřelezli celou, byla z těch 4 co jsme tady letos v Dolomitech lezli asi nejhezčí.

8. den : odjezd domů

Ráno balíme a asi v 8:30 hod odjíždíme z Cortiny d´Ampezzo po stejné trase, kterou jsme přijeli. Po osmi hodinách cesty jsme doma v Brumově, v Topasu dáváme tradiční bramborák a akci oficiálně ukončujeme.

Letošní akce v Dolomitech byla zase o něco zdařilejší než ta minulá, dvě ze čtyř ferrat, které jsme tady absolvovali, byli hodně náročné, ale zvládnutelné. Na druhou stranu jsme se ale nepokusili o ferratu "Casera Piazzetta" na Piz Boé, kterou jsme měli naplánovanou, tak to máme aspoň důvod se do této oblasti ještě jednou vrátit.

Takže možná za rok zase v Dolomitech ahoj, Josef.