NA KOLE DO ITÁLIE

NA KOLE DO ITÁLIE

Ladislav Jurčaga

Úvod Mým životním krédem je objevovat stále nové a nové věci. Bojovat s přírodou a s nepřízní osudu, vyvarovat se zbytečných chyb a dokázat zvítězit. Získávat rozhled, zkušenosti a nové znalosti, které by mi potom pomáhaly v mém životním stylu svobody a v rozšiřování obzorů člověka. Jedince, který vítězí sám nad sebou a nad přírodou, s pokorou, se kterou vidíme, že všechno kolem má svého Tvůrce a my jsme součástí tohoto nesmírného díla. Autor Věnování Mládeži celého světa

Když mi bylo 9 let, koupili mi rodiče kolo Pionýr červené barvy a já se učil na něm jezdit. Ze začátku mi to nešlo, neuměl jsem udržet rovnováhu. Tatínek mě musel stále držet, abych neupadl. Moje první delší cesta na kole začínala v Českých Budějovicích v roce 1995. Vedla přes Český Krumlov zpět do Českých Budějovic, Písek, Milevsko, Tábor, Pelhřimov, Jihlavu, Devět křížů a Hodonín do Poteče. Zajímavá byla svými táhlými stoupáními a klesáními, když jsem jel Českomoravskou vrchovinou. Trvala čtyři dny a byla rozdělena na etapy: České Budějovice - Písek, Písek - Jihlava, Jihlava - Hodonín, Hodonín - Poteč. Svou druhou větší cestu jsem uskutečnil již v následujícím roce 1996. Začínala jako obvykle v centru Evropy - v Poteči. Na tuhle výpravu jsem se již důkladně mnoho dní připravoval. Zjistil jsem si, že je nejlepší vézt zavazadlo na nosiči, přidělaném v zadní části mého závodního kola značky Favorit, které bylo vyrobeno v roce 1988 ve Favoritu Rokycany a mnou zakoupeno při studiích v Litoměřicích na podzim téhož roku. V Praze jsem si zakoupil modrou tašku s kapsami a vrchním úložným prostorem, určenou speciálně k připevnění na nosič zadního kola. Od samého začátku mi plně vyhovovala svou velikostí, tvary, množstvím schránek, úchytným zařízením i svou barvou. Začalo velké chystání na cestu. Pořídil jsem si spací pytel, který by nebyl příliš těžký

a dal by se zformovat do malého objemu. Koupil jsem si maďarskou karimatku, igelitový pytel, do kterého jsem na své druhé výpravě zalézal se spacákem a který mě chránil proti zemní vlhkosti, ranní rose a nočnímu dešti. Karimatka sloužila jako měkká podložka a izolant proti chladu. Další důležitou součástí mého vybavení byly utahovací klíče různých velikostí, nejdůležitějšími se ukázaly 8,10,13,14 a 17 mm. Velkým pomocníkem mi byl tzv. francouzský klíč univerzálního použití, který se mi mnohokrát osvědčil. Samozřejmostí zůstávalo lepení a náhradní duše. Nesměly chybět kleště, šroubovák a drát, kterých jsem využíval při menších opravách během cesty. Všechno se osvědčuje hlavně v místech, kde si musíme poradit sami, v oblastech mimo civilizaci, kde není možno hledat lidskou pomoc. Připravil jsem si peníze, cestovní doklady, mapu, zámek na kolo, ručník, zubní pastu, kartáček na zuby, mýdlo, hřeben na vlasy, popř. holení. Oblečení na kolo, tzn. kraťasy, tričko, pokrývku hlavy, brýle, na noc tepláky nebo pyžamo, dva svetry - jeden na sebe a druhý pod hlavu, bundu, spodní prádlo, ponožky a vhodné pohodlné boty. To je výčet nejdůležitějších věcí, bez kterých se na kole neobejdeme. Druhou velkou výpravu jsem po intenzivní přípravě zahájil 31. května 1996 v 17 hod. Nasedl jsem na kolo a vyrazil směr Strážnice. Petrůvku jsem vyšel pěšky, abych se šetřil na ještě větší kopce v Alpách. Do Strážnice jsem dorazil tak akorát, abych se ubytoval na noc u své tety a strýce. Brzy ráno 1. června 1996 jsem vyrazil směr Poštorná - Poysdorf. Česko - rakouské hranice jsem překročil bez problémů a nastoupil cestu do Vídně, kam jsem přijel ve 12 hodin, právě když začínalo slunce připalovat. Hledal jsem si stinná místa, avšak neúprosné sluneční paprsky si mě vždycky našly. Sesedl jsem z kola a kráčel pěšky vídeňskou ulicí dokud jsem nenašel faru. Hledal jsem tam útočiště k polednímu odpočinku. Zazvonil jsem na faře a když mi přišel otevřít domovník a zeptal se mě, co chci, odpověděl jsem mu, že vodu. Přitom jsem použil nesprávné německo - anglické slovo, kterému starý pán

nerozuměl a proto mi odpověděl, že otec bohužel není doma. Já jsem mu řekl, že to nevadí, nech mně přinese něco k pití. Tomu již domovník rozuměl, nechal dveře otevřené a zmizel v budově. Dýchl na mě chlad schodiště a farní chodby. V tom se ozvalo nějaké zvolání starého pána. Pochopil jsem, že mám jít nahoru. Bylo jen otázkou, zda je rozumné nechat venku bez dozoru jízdní kolo se všemi zavazadly a doklady. Přes značnou váhu kola jsem se rozhodl, že jej vynesu po schodech nahoru. Starý pán byl mou reakcí zjevně překvapen. Chystal se mi přinést láhev s pitnou vodou. Když už jsem byl vedle něj, podal mi láhev. Ihned jsem ji uchopil a začal pít. Starý pán měl asi strach. Nenechal mě vodu vypít, ani odpočinout ve stínu na faře. Musel jsem jít ven do toho horka. Čekala mě úmorná cesta městem a hledání správného směru. Vedro bylo takové, že mi hrozil úžeh hlavy. Neměl jsem pokrývku hlavy, proto jsem se rozhodl, že poledne strávím někde ve stínu. Přestal jsem sledovat jižní směr své cesty. Sedl jsem si na lavičku pod stromy a odpočíval, pak jsem se vydal k Dunaji a schoval se pod mostem. Dunaj je ve Vídni už velmi mohutný. Vybalil jsem ze zavazadla poslední kousek chleba a čtvrtku másla, které jsem zakoupil v podvečer minulého dne ve Veselí nad Moravou. Chléb byl dobrý, ale bylo ho jen kousek a máslo měkké, ale se zapřením jsem snědl i to. Toto jídlo bylo posledním z rodné země. Kolem třetí hodiny jsem vyrazil na Wiener Neustadt. Vyptával jsem se lidí jak a kde najdu spolkovou silnici č. 117. Jednu slečnu jsem potkal hned dvakrát. Ujala se mě a pomohla mi dostat se ven z města. Našel jsem Schonbrunn i spolkovou silnici č. 117. Byla sobota, všechny obchody zavřené a mně nejvíce chyběla voda. Se zbytky sil jsem doputoval na jih Vídně, kde se cesty navzájem kříží a jsou propleteny mosty a podjezdy pod nimi. Byl jsem rád, že mám tuto změť cest za sebou. Odbočuji z hlavní cesty mezi bytovky, které mi silně připomínají socialistickou

výstavbu ze 70. let u nás. Čtu jména na zvoncích jednoho činžovního domu. Zaujme mě jméno Kolar, ihned na něj zvoním a z přízemního bytu se se mnou dává do řeči starší pán, který mi objasňuje historii svého příjmení. Původně se jmenoval Kolář a byl potomkem českých přistěhovalců ve Vídni. Kromě pitné vody, kterou jsem si mohl nabrat z kohoutku u zahrádky před domem jsem od něj dostal i pár šilinků na telefon. Poděkoval jsem mu a vyrazil dále na jih. K večeru jsem byl již značně unavený a když jsem dorazil na okraj Wiener Neustadtu měl jsem pot v očích. Právě když jsem si oči protíral vidím, jak ze hřbitova vyjíždí pán ve starším Mercedesu. Jde zavřít za sebou bránu a než stihne usednout do auta, ptám se ho, kde je tady fara. Celý den jsem neměl nic v ústech. Řekl mi, že pojede pomalu přede mnou a že mě počká vždy na světelné křižovatce a na čtvrté odbočíme doleva. Na náměstíčku před farou bylo mnoho lidí, kteří seděli u stolů a probíhala zde právě nějaká hostina. Můj průvodce s místním správcem farnosti přišli za mnou. Představil jsem se jim jako turista z Česka. Nezapomněl jsem dodat, že jsem na dlouhé cestě do Itálie, jedu sám a něco bych snědl. O víc, než o kousek chleba a pár doušků vody jsem neměl odvahu poprosit. Řekli mi, že se mám posadit ke stolu na který mi správce ukázal. Za chvíli mi obsluha přinesla obložený talíř plný salámů a slaniny, k tomu pár kousků chleba a pivo. S velkou chutí jsem všechno snědl a vypil, poděkoval a zeptal se, jestli by se nenašlo místo na přespání. Na to duchovní správce neslyšel. Opustil jsem Wiener Neustadt s plným žaludkem a s vyhlídkou noci strávené opět pod širým nebem poblíž Neunkirchen. V místě, kde končila kukuřice a začínala řepka olejka jsem se dočasně ubytoval. Sledoval jsem rozsvěcující se hvězdy a Měsíc a přemýšlel, co mi zítřek přinese nového. Brzy ráno, kolik je právě hodin jsem netušil, jsem sbalil spacák, igelit a ostatní věci a pokračoval na Neunkirchen. Byla neděle a tu vždy slavím mší svatou. Projel jsem Neunkirchen a zamířil na Semmering. Ještě než jsem se k této hoře přiblížil, sjel jsem z hlavní cesty do nedaleké vesnice, v níž jsem viděl kostelní věž.

Rakušané mají své vesnice upravené, trávy posečené a domy udržované. Na kostelní věži bylo právě tři čtvrtě na šest. Na mši bylo velmi brzy a proto jsem se vrátil na hlavní cestu a pokračoval po ní. Přijel jsem ke dvěma starším paním a od nich se dověděl o mariánském poutním místě zvaném Mariaschutz, česky Maria - Ochránkyně. Toto barokní poutní místo se nachází pod Semmeringem a mše zde byla v 9 hodin. Naskytla se mi podívaná na krásné hory všude kolem, kostel u hlavní cesty po levé straně a vysoko nade mnou v oblacích se klenula dálnice. Něco takového jsem viděl poprvé v životě. Snoubila se tu příroda s dílem člověka. Začínalo velké stoupání do hor. Zatáčka střídala zatáčku a mně nezbývalo než si šáhnout na dno sil. V tom se ocitám na Mariaschutz, kde stojí velký kostel na rovném prostranství. Jdu si prohlédnout kostel, za oltářem teče svatá voda, kde si hned doplňuji zásoby. Voda je chutná a chrám pěkně vyzdobený a udržovaný. Pod kůrem je kniha návštěv, do které zapisuji své poselství a poděkování Panně Marii. V předu kostela je možno zakoupit a rozsvítit svíčku. Zůstávám zde na nedělní bohoslužbu a občerstven na duši i na těle pokračuji dál na Semmering. Pořád se jede do kopce. Využívám možnosti odpočinout si na lavičce. Je zde parádní pohled na Alpy. Na vrcholu se nachází známé středisko zimních sportů, které se jmenuje Semmering. Televizní přenosy odtud ze světových lyžařských závodů sledujeme i v české televizi. Sjezd, který nyní následuje mi spravuje náladu. Dosahuji rychlosti nad 60 km/hod. Obratně vybírám zatáčky a dávám pozor na různá nebezpečí, hlavně na velká auta. Pozornost musí být stoprocentní a brzdy v bezvadném stavu. Přijíždím do města Murzzuschlagu. Má 30 000 obyvatel a leží v horském údolí. Uprostřed města stojí velký kostel, fara a pomník rakouskému císaři. Po krátké zastávce nasedám na kolo a pokračuji směr Kapfenberg a Bruck nad Múrem. Několikrát se omylem dostávám k dálnici, když mě cestovní ukazatele k ní navedou. V Rakousku je vše zaměřeno na životní prostředí a proto je silniční doprava co nejvíce odkláněna mimo obytné zóny. Vracím se na spolkové silnice a pokračuji vesnicemi

do Kapfenbergu. Horko začíná být přímo nesnesitelné. Ostatní cyklisté, které potkávám, mě snadno předjíždějí, protože jsem již značně vyčerpaný. Od rána jsem nic nejedl a nemám nikoho, kdo by se mnou prohodil jediné slovo. Je neděle odpoledne a směnárny jsou zavřené a z darovaných schilingů mi zůstává posledních pět. Obchody jsou zavřeny. Rozlehlá středisková obec Kapfenberg, vzdálená 6 km od Brucku nad Múrem mně nabízí odpočinek v podobě autobusové čekárny. Doplňuji tekutiny a odjíždím do Brucku nad Múrem. Prohlížím si město, které se mi líbí a sháním něco k jídlu. Odcházím na náměstí, kde si za poslední peníze kupuji zmrzlinu a rozhoduji se pro návrat domů. Nejsem totiž v pohodě i díky tomu, že zde není možnost si odskočit na záchod. Vracím se zpět do Murzzuschlagu, cestou míjím vesnice, které se mi zdají jednou velkou spojenou vesnicí. Domy jsou zde postaveny po obou stranách silnice. Chci ujet ještě pár kilometrů a pak začít hledat vhodné místo pro přespání. Již se mi jede lehčeji, tíha cesty ze mě úplně spadla. Přijíždím do Murzzuschlagu a protože již není téměř nic vidět, přicházím k místní faře a žádám o nocleh. Mladší duchovní ihned poznává, že jsem cizinec. Ptá se mě, zda jsem Polák, nebo Čech a zve mě dál. Podává mi ohřáté kuře s bramborem, zákusek a pití. Pak jsme si hodinu vyprávěli. Mohl jsem zůstat na faře přes noc. Tím jsem byl mile překvapen. Ráno mi kněz ukázal opravovaný kostel, na cestu mi dal starší pečivo, pomeranče a jiné. Vše mi přišlo velmi vhod. Byl jsem tak rozradostněn, že jsem nesledoval směr cesty a odbočil na Neuberg. Přijel jsem k ceduli, odkud bylo 30 km do Mariazell. Tímto jsem získal nový cíl své cesty. Místo Itálie pojedu do Mariazell. Na mapě mám vyznačeny barevně státy, řeky, cesty a města. Ta jsou nejméně 50 km vzdálená. Nejsou na ní hory. Začíná velké stoupání, se kterým statečně zápasím. Příroda je tak krásná, že mě úplně nadchla. Zavazadla mě táhnou z kopce dolů. V polovině mi docházejí síly, proto se rozhoduji pokračovat dále pěšky. Nenaříkám, jenom se těším z horské přírody. Konečně se dostávám na vrchol. Je zde ubytovací zařízení. Občerstvuji se pomerančem a dávám se do řeči s jedním pánem, který je potěšen tím, z jaké dálky putuji

do Mariazell. Velmi jsem se těšil na sjezd který nyní následuje. Jeho prudkost, alespoň na začátku mi úplně vyrazila dech. Vážím 75 kg a když k tomu připočtu váhu zavazadel a kola při spádu minimálně 45 stupňů vyjde mi, že pokud chci zůstat živý, musím jít i z kopce pěšky. První kilometr jdu pěšky a pak již na kole ostrým sjezdem s četnými zatáčkami sjíždím do Mariazell, kde je bazilika Panny Marie, která mi připomíná moravský Velehrad. Doplňuji zásobu vody, která je kvalitní a posvěcená. Procházím městem a prohlížím si zdejší architekturu, pak se vracím a ještě jednou procházím bazilikou než usednu na kolo a pokračuji v cestě na St. Polten. Místo dvou kopců mě cestou na sever čekali kopce tři. Nejvíce mi daly zabrat Annaberg a Josefsberg. Na posledním z nich jsem se trochu vydýchal. Kolem mě projeli tři motorkáři a soustrastně mě zdravili. Těm to jelo. Mě čekalo 40 km klesání k Dunaji. Člověku by se zdálo, že se cestou dolů nemůže vůbec unavit, že si jenom příjemně odpočine. Já jsem musel třikrát odpočívat, jednou jsem zastávky využil k opravě upevnění uvolněné karimatky. Měl jsem ji přivázánu k zavazadlu provázkem. Provoz na silnici značně zhoustl. Náklaďáky, které mě míjely jely těsně kolem mě. Když vyhýbaly protijedoucím vozidlům, tlačily mě do příkopy ven ze silnice. Zastavil jsem se na autobusové zastávce, abych si na chvíli odpočinul. Zanedlouho mě uvítalo rozlehlé město St. Polten vzdálené 60 km západně od Vídně. U rodinného domu jsem se dal do řeči s mladou dívkou, abych se dověděl cestu do Vídně. Nevěřícně se podívala na mě a na mé kolo a to netušila, že mám namířeno do České republiky. V podvečer mi připadalo, že jedu rychleji, než tomu bylo ve skutečnosti. Poháněla mě i touha po domově. Ubytoval jsem se 37 km západně od Vídně pod širým nebem. Sjel jsem kousek z cesty a roztáhl igelit na rovném podkladě a na něj položil spací pytel. Zatím

mi počasí velmi přálo a ani dnešní noci tomu nemělo být jinak. Ráno jsem uháněl k Vídni, kam směřovalo mnoho aut. Vídní jsem tentokrát projel lépe než při cestě na jih. Na cestu do Poysdorfu jsem se ptal jen jednou. Starší lidé mě nechali ve svém bytě trochu odpočinout, přitom mi uvařili klobásku s hořčicí a chlebem a na cestu přibalili pár dobrot. Dostal jsem od nich modré proužkované tričko, které jsem s oblibou nosil ještě několik let. Pak mi ukázali cestu a já jsem se za několik málo hodin zdravil s našimi celníky v Poštorné. Do večera jsem dojel do Strážnice k tetě a ráno do Veselí nad Moravou. Pak jsem i s kolem jel vlakem do Bylnice, a pak na kole do Poteče. Tato výprava na jih mi ukázala, jak nesnadné je cestovat sám. Cizí prostředí, samota na cestách, únava a nepříznivé počasí hrají významnou roli v našem rozhodování a ovlivňují dosažení cíle. V roce 2001 jsem se domluvil s dvěma kolegy z práce, že pojedeme na Slovensko. Sraz byl domluven v osm hodin ráno před samoobsluhou v Horní Lidči. Jako první dorazil Ivan Surovec z Valašské Senice. Druhý se omluvil, jedeme tedy ve dvou. Začínáme polévkou a pivem u Filáka v Horní Lidči. Má zde masnu a také výborně vaří. Jedeme do Střelné, kde je celnice a přechod na Slovensko. Ivanovi po pěti kilometrech praská první špice. Překračujeme státní hranici a směřujeme do Púchova. Je zde pěkná příroda a nízký provoz na silnici, proto se nám jede výborně. Přijíždíme do Púchova, krátce si odpočineme v místní hospůdce a jenom volání dálek zavelí opustit její pohostinnost. Ivan je velký fanda cyklistiky, účastní se mnoha rychlostních závodů na kratší tratě, je

zdatný i v jiných sportech. Na řídítku kola má namontován měřák rychlosti i počtu ujetých kilometrů. Čas od času mi hlásí okamžitou rychlost. Řídím se jeho pokyny, dokážu se přizpůsobit jeho tempu. Pokračujeme stálou rychlostí 25 km/ hod. Blížíme se k Povážské Bystrici. Míjíme přehradu na Váhu a starobylý hrad na kopci. Počasí je velmi pěkné. Povážská Bystrica - město, kde jsou strojírny s výrobou malých motocyklů, známých u nás jako Korádo, nebo Babeta. Máme namířeno na Sulovské skály, proto odbočujeme na Tiesňavy. Jsou to krásné soutěsky skal. Projíždíme po mostku nad propastí, pod námi hučí potok. Prohlížíme si skály na kterých jsou pamětní cedulky se jmény horolezců, kteří zahynuli zde, nebo v Alpách či jiných horách. Všichni dobře znali tento kraj a měli ho nade všechno rádi. Pokračujeme na Sulov. Po krátké zastávce v místní restauraci pokračujeme po zelené turistické značce, která vede po louce do lesa, a pak po kamenité cestě plné kořenů. Cesta je pro naše silniční kola velmi náročná. Nejsou stavěná na takový terén. Přicházím o špici předního kola, Ivanovi povolil svár držící nosič se zavazadlem. Nezbytné opravy provádíme až na zastávce v Sulově. Pomocí německého drátu a kleští upevňujeme utržený nosič a můžeme pokračovat v cestě. Jakmile vstoupíme do místní hospody, začíná venku hodně pršet. Je to pěkný pohled z okna na to jak prší, zatímco my jsme v suchu a teple. Počasí se za hodinu lepší a můžeme pokračovat pod sulovské skály. Přicházíme k dobytčí ohradě, kde pod keři ukrýváme kola a dál pokračujeme bez nich. S sebou si bereme jen doklady a peníze. Šplháme vzhůru po svahu a využíváme pěšin, po kterých vede turistická značka. Objevili jsme pravý dřevěný srub, pokrytý došky. V podobném bydleli zdejší lidé naposledy v 19. století. Tento byl postaven v pozdější době, kvůli filmovému natáčení. Obdivujeme jeho dokonalost a zručnost lidí, kteří ho i pro nás postavili. Zanedlouho se před námi klene přírodní brána. Tento skalní výtvor je naprosto dokonalý. Vyprávíme si zde zajímavé příhody

ze života, na které by jindy nebyl čas. Ten necháváme volně plynout. Nyní zdoláváme jeden ze dvou nejvyšších vrcholů sulovských skal. Máme před sebou úžasný výhled do údolí pod námi. Nezbývá než zvolit nejvhodnější a nejkratší cestu zpět. Ivan má lepší orientační smysl než já. I díky tomu brzy nacházíme naše ukrytá kola. Vracíme se s nimi k hospodě, ze které jsme před dvěma hodinami vyrazili na náš úspěšný výstup. Prohlížíme mapu a plánujeme další cestu. Na samém okraji mapy je Terchová, kterou si vybíráme jako náš další cíl. Jedeme rychleji než na začátku a již se blížíme k Žilině. Cesta je široká a valí se po ní množství aut. Zastavujeme u nízké dřevěné budovy, ve které je občerstvení a před ní lavičky. Kromě nás je tu ještě pár místních lidí. Na horizontě je zapadajícím sluncem osvícený lom. Dovedl bych se na něj dívat celý den, jak je to pěkná podívaná. Objíždíme Žilinu a 7 km před Terchovou se připravujeme na noc pod širým nebem. Ráno prohlížíme okolí. Teče tu potok plný průzračné vody a okolní terén je kamenitý. Poblíž je autobusová zastávka, která by nám poskytla útočiště v případě nočního deště. Balíme svá zavazadla a odjíždíme do Terchové. Jedeme kolem Juraje Jánošíka pod horský masív Malé Fatry. Kolem silnice protéká čistý potok, který je plný balvanů. Po šesti kilometrech jízdy zastavujeme u tabule s turistickou mapou a promýšlíme další putování. Rozhodujeme se pro Velký Kriváň na který vede lanovka. Naposledy jsem tu byl s rodiči autobusem. Tehdy se mi na lanovce točila hlava z ohromného převýšení a sotva jsem dechu popadal z náhlé změny nadmořské výšky. Kola necháváme na hlídaném parkovišti. Lanovka je složena z dvousedaček a překonává výšku 1000 metrů. Pohled z ní je naprosto úchvatný. Ve výšce 1530 metrů nad mořem vysedáme a míříme k Šútovskému vodopádu. Ten je vzdálen jednu a čtvrt hodiny. V nadmořské výšce nad 1500 metrů rostou jenom zakrslé stromy a keře. Velký Kriváň

se tyčí nad námi. Je vysoký 1709 metrů. Po svažité cestě přicházíme k dřevěné chatě. Pomalu sestupujeme po úzké pěšině mezi balvany dolů do údolí. Na stezce se dobře poskakuje, hned jsem o kus dál. Cestou potkáváme české a slovenské turisty. Přicházíme k prameništi. Potok vyvěrá mohutně z více pramenů, voda je průzračná a chladná. Neznám lepšího osvěžení, než vodu z horského pramene. Dvakrát potok překračujeme a už slyšíme ohromný hukot vodopádu. Z výšky 37 metrů padá dolů průzračně čistá voda, která se jen někde tříští o trčící balvany. Místo dopadu je tvořeno prohlubní, lemovanou spadlými kmeny. Smrky a borovice zde rostou na nepřístupných místech. Slunce svítí na padající vodu a spolu tak vytváří neustálou duhu. Přicházím pod vodopád a nechám na sebe dopadat lem tříště, chytám ji rukama, je však neuchopitelná. Nejvíce zůstává v mé duši. Nějak podobně prožívá své setkání s krásnem i Ivan. Čeká nás dlouhá cesta nahoru k lanovce, je ještě o čtvrt hodiny delší než cesta z kopce. Potkáváme několik skupinek turistů. Je třeba, abychom dorazili včas, protože spouštění lanovky je prováděno dole ve strojovně v celou hodinu. Vše se nám daří a v půl třetí vysedáme z lanovky. Vyzvedneme si svá kola a sjíždíme do Terchové. V místní hospodě se dovídáme o Jánošíkových dierách, které jsou jen dva kilometry daleko. Po železném můstku přejíždíme dravý potok, ve kterém se koupou děti turistů. Ze začátku se dá pokračovat na kole, později jsou překážky moc velké, proto vysílám Ivana na průzkum a sám zůstávám u kol chladit něco k pití. Po hodině se vrací z průzkumu a nyní je řada na mně. Procházím skalními soutěskami, cestička vede po železných schůdcích nad potokem, rukou se přidržuji skály vedle mě, pode mnou jsou hladké balvany po kterých teče zpěněný potok, který se stále více zařezává do skal. Přicházím na místo, ze kterého se Ivan vracel. Vydávám se doprava a krásná scenérie pokračuje. Jsem úplně okouzlen přírodou a jejími

živly. Podobně dojati jsou i turisté, které potkávám. Člověk by měl hledat krásná místa nejprve ve svém okolí. Z dálky si prohlížíme Rozsutec, na který nám na této výpravě nezbyl čas. Objíždíme Žilinu a blížíme se ke hradní zřícenině Lietava. Ve vesnici pod Lietavou se tento den naposledy občerstvujeme a pak jdeme nocovat na Lietavu. Svítí Měsíc, a i proto nás tma nezastihuje v plné síle. Na kopci slyšíme nějaké hlasy. Vcházíme do hradu, kola si necháváme na druhém hradním nádvoří a jdeme na průzkum. Na prvním hradním nádvoří táboří nějací mladí lidé. Zatím se s nimi nechceme setkat. Jdeme do hradu. Ten je bez střechy, jenom vysoké zdi s okny a starobylým záchodem. Měsíc krásně svítí ve druhém patře. Jdeme se seznámit s našimi novými kamarády z Hodonína a vracíme se pro kola a jdeme přenocovat do hradu. Přemýšlím nad lidmi, kteří zde žili a mráz mi přejíždí po zádech. Mám pocit, že tu nejsem sám. Ráno jsme si hrad Lietava důkladně prohlédli. Po louce se docela dobře dalo jet na kolech. Ivan chtěl navštívit slovenský Betlém v Rajecké Lesné, vydali jsme se tedy do Rajca. Cesta rychle ubíhala, jenom občas jsme krátce odpočívali. Slovenský Betlém tvoří figurky všechny ze dřeva, doplněné vyřezanými symboly všech nejdůležitějších slovenských měst, všechno se pohybuje, nejvíce mě zaujaly jesle s Ježíškem a stále nové stavení májky. Do knihy návštěv jsem toto dokonalé technické dílo slovenských mistrů pochválil. Vyrazili jsme domů po trase Považská Bystrica, Púchov. V Púchově nás zastihla velká průtrž mračen, celí jsme promokli, až po dvou kilometrech jízdy se nám podařilo schovat se v autobusové čekárně. Po krátkém občerstvení v místní hospodě jsme pokračovali do Střelné, kde jsme překročili státní hranici. Pivo a polévku jsme si dali až v Horní Lidči a vydali se domů. Chystáme se na další výpravu. Tentokrát jsme již opravdu tři. Ivan a Vladimír Surovcovi a já. Je léto roku 2002. Cíl cesty neznám, jen vím, že jedeme na jih. Tahle

expedice nese nejvyšší bod utajení. Začátek cesty je u Filáka v Lidči. Pak jedeme přes Slavičín do Ostrožské Lhoty za kamarádem Mirkem Bachanem. Mirek Bachan je velmi odvážný mladý kněz, který se statečně pere se svýma zdravotníma problémama. Ostrožská Lhota se nachází pod kopcem, na kterém stojí kaple sv. Antonínka. Toto známé poutní místo s výbornou vodou, obklopené vinicemi je dalším cílem naší výpravy. Ze sv. Antonínka uháníme na druhou stranu kopce, do Blatnice. Pokračujeme dále do Veselí nad Moravou po staré betonové cestě, která dává zabrat našim kolům. Ivan má na zadním kole o jednu špici míň, přišel o ni při sjezdu ze sv. Antonínka. Vláďa si stěžuje na kopcovitý terén, který jsme právě zdolali. Já jsem nadmíru spokojený. Navštívit kamaráda a krásné poutní místo, ke kterému mám vztah od dětství, stojí za trochu námahy navíc. Přijíždíme do Veselí nad Moravou, čeká nás cesta po žulových kostkách do Bzence a výborné víno, které nakupujeme v jednom místním sklípku. Ochutnávka vína patří k místním zvykům . To nejlepší si necháváme natočit do plastových lahví. Přijíždíme do Kyjova. V místním supermarketu si kupujeme jídlo na další cestu a také se občerstvujeme. Přišli mi vhod velké sladké broskve. Máme před sebou velký kopec s vysílačem na samém vrcholu. Pod tíhou horka a dlouhé cesty ho zdoláváme pěšky. Na hoře nás čeká odměna v podobě krásného výhledu do širého okolí. Pokračujeme dál do Žarošic a do Dambořic. Stále nemám tušení, proč jsme se vypravili právě sem. Kolem cesty roste hodně trnek. Po lesní cestě a cestou mezi kukuřicí pod sloupy vysokého napětí, cestou z mírného kopce a jsme u cíle. Jsem trochu překvapený. Bratři Surovcovi jsou viditelně spokojeni z toho, že jsme toto místo našli. Pod námi se rozprostírají pruhy trnkových sadů. Stromy jsou malého vzrůstu a je jich tu nespočetně. Vláďa a já zůstáváme bivakovat zde, Ivan se vydává do sadů, má se vrátit asi za hodinu. Vrací se s 11 štěpy zdejších šlechtěných trnek, které ihned zavoskovává, každý na obou koncích. Práce je hotova, expedice Dambořice úspěšně splněna, zbývá vzácné rouby naroubovat na naše valašské trnky. S uspokojením opouštíme Dambořice a jedeme zpět kolem vysílače do Kyjova. Již je úplná tma a máme ujeto přes 150 km. Hledáme vhodné místo na přespání, u kapličky nad Kyjovem se nám líbí nejvíce. Usínáme téměř okamžitě.

Celou noc nás obtěžuje nějaký hmyz, ráno ho máme téměř všude. Ještě doma vybírám z kapes mého zavazadla 14 těchto brouků. Tohle místo nebylo vhodné pro přenocování. Pokračujeme přes Staré Město u Uherského Hradiště, kde Ivan přišel o další špici a jeho kolo tím získává bizardní tvar. Kolo nejde již dobře vycentrovat. Přes Otrokovice a Zlín přijíždíme do Horní Lidče. Zvládli jsme to opět na 100 %. Štěpy se ujaly a už se těšíme na výbornou slivovici. Ve dnech 7.-8. září 2003 jsme podnikli výpravu do Moravského krasu. Jeli jsme dva, Ivan a já. Sraz byl domluven na 11 hodin dopoledne v hospodě u Svatého Jana ve Štítné nad Vláří. Vyrazili jsme směrem Slavičín, Perůvka, Uherské Hradiště. Petrůvka je velký kopec, do kterého se musí pořádně šlápnout z obou stran. Vezli jsme s sebou spací pytle, karimatky a teplé oblečení na noc. Protože dobře známe zdejší terén, věděli jsme, že po těžkém výšlapu bude následovat krásný sjezd dolů do Luhačovic. Ivan při něm naměřil úctyhodných 75 kilometrů v hodině. Petrůvka je nejvýše položenou obcí okresu Zlín. Přes Uherské Hradiště jsme stoupali do Buchlovských vrchů. Opravovali zde silnici, v jednom úseku vozovku penetrovali, v jiném právě pokládali nový asfalt. Šli jsme opatrně po krajnici a neprůjezdný úsek objížděli polní cestou. To nás chvíli zdrželo. Při příjezdu do Bučovic jsem si vzpomněl na svá vojenská léta. Po pár kilometrech projíždíme slavným bojištěm Napoleona Bonaparte. Mohylu Míru, to je památník slavné bitvy tří císařů známe a proto pokračujeme bez zajížďky směrem k Moravskému krasu. Brno je odtud velmi blízko, ale my se mu tentokrát vyhneme. Projíždíme lesem a po krátkém občerstvení hledáme nocleh pod stromy za místní vesnicí. Ráno si místo nočního odpočinku prohlédneme více a pak již jedeme nakoupit zásoby na další pobyt v Moravském krasu. Ivan studuje mapu okolí, podle které jsou nejbližší jeskyně přímo za vesnicí, podle paní prodavačky jsou však uzavřeny. Vyrážíme hledat skály a jeskyně vzdálenější. Místní dělník nám povídá o Býčí jeskyni. Přijíždíme do vesnice, která je na vrcholu kopce a pokračujeme po žluté turistické značce ke starobylému dolu na železo. Teď nás čeká strastiplná cesta

po lesní pěšině plné balvanů a jiných překážek. Prudké klesání zvládáme většinou na kolech. Po místní asfaltce přijíždíme k Býčí jeskyni, kde je kromě nás ještě výprava mladých cyklistek. Vstup do jeskyně je uzavřen železnou mříží a o dějinách Býčí jeskyně se dovídáme z informační tabule asi tolik, že zde byl ve starověku pochován kníže a bohu Svantovitovi byla obětována jeho družina a zvířectvo, které s ní přitáhlo v pohřebním průvodu. Na tato místa Ivanova mapa již nedosahuje a Ivan je bez mapy jako slepec bez vodícího psa. Projíždíme Adamovem a ocitáme se jeden kilometr od Blanska. To už jedeme přímo na Macochu. Projíždíme Blanskem, kupujeme si broskve a burčák a míříme na Macochu a do Punkevní jeskyně. Je deset hodin třicet minut, když si Ivan u hotelu v Moravském krasu kupuje další mapu. Necháváme ujet vláček na kolech, který tvoří mašinka s komínem a dvěma vagónky a která vozí turisty od hotelu před Punkevní jeskyně a jedeme po svých. Tedy správně na svých kolech a před půl dvanáctou dorážíme na místo. Prohlídka začíná ve dvanáct hodin. Kola schováváme pod střechu, protože mírně prší, zakoupíme si vstupenky po 100,- Kč. Přesně ve dvanáct hodin se otevírají kovové dveře a nás ovane chlad jeskyně. U vchodu nás vítá velký krápník Strážce dlouhý čtyři metry. Čeká nás neskutečná podívaná v jeskyních na stalaktity, stalagmity a stalagnáty. Všude je vzduch nasycený vodou. Stékající a kapající voda rozpouští vápenec nad námi a vytváří tyto nádherné krápníky. Některé z nich mají jména, například Anděl, Krokodýl, Minaret, Zajíc, Turek, Romeo a Julie a jiné. Postupujeme po vybetonovaných cestičkách a schodech, všude jsou nerezová zábradlí. Výklad provádí pěkná průvodkyně, která mobilem ovládá osvětlení a výklad v jiném než českém jazyce. Naše skupinka se skládá z česky a anglicky mluvících turistů. V některých místech je výklad doprovázen stylovou hudbou s náboženskou tématikou. V místech, kde se kdysi zřítil strop vystupujeme po 104 infarktových schodech nahoru a vycházíme v nádherné propasti Macocha, hluboké 138 metrů. Tento jedinečný přírodní útvar má svoji typickou rostlinnou výzdobu. Na jejím dně jsou dvě spolu vzájemně propojená jezírka. Toto propojení je lidským zrakům utajeno, protože probíhá pod zemským

povrchem. Velmi mě zaujala zelená barva vody v jezírkách. Hloubka vody v hlubším dosahuje čtyřiceti metrů. Svahy propasti jsou posety balvany a zelení malého vzrůstu. Nahoře vidíme jeden ze dvou můstků, na kterém se turisté dívají dolů do propasti. Podle pověsti tu macecha chtěla svrhnout svého nevlastního syna, proto ho přivedla k okraji propasti. On se však při pádu zachytil v křoví a volal o pomoc. Byl zachráněn. V propasti však skončila macecha, kterou sem svrhli za její zlý čin vesničané. Nasedáme do motorových loděk a pokračujeme pod vedením zkušených kormidelníků do nitra země. Kormidelníci nás vezou na dvou loďkách, podávají výklad o podzemních krásách, sifonech a také nás varují před nebezpečím přimáčknutí rukou, nebo jiných částí těla. Je tu jeden až čtyřicet metrů vody. Pod námi jsou vidět stropy jeskyní, které jsou pod vodou až po samý strop. Letos v létě je extrémní sucho a voda je proto neskutečně čistá. V některých místech je nasvícena barevným světlem, aby byly zvýrazněny některé vyjímečné výtvory přírody. Dostáváme se do přístaviště, kde zakotvíme a pěšky se vydáváme prohlédnout si poslední přístupnou jeskyni s překrásnou krápníkovou výzdobou. Návštěvnost Punkevních jeskyní je omezena na 1500 lidí za jeden den, kvůli udržení stálého klimatu. V jeskyních je teplota v létě i v zimě plus 8 stupňů Celsia. Nasedáme zpět do loďky a míříme k výjezdu z podzemí, kde se prohlídka končí. Tolik podnětů a krásna nelze vypsat, musí se to vidět a prožít. Spokojeni opouštíme Macochu a jeskyně na řece Punkvě a v jednu hodinu po obědě vyrážíme směr Vyškov, Kroměříž, Otrokovice, Zlín, Vizovice, Valašská Polanka, Horní Lideč a pak se rozjíždíme duchovně bohatí do svých domovů. Za dva dny jsme ujeli 300 kilometrů, což je můj průměr.

Stále myslím na neuskutečněnou cestu do Itálie, která má pro mě prvořadý význam. A již přichází rok 2003, který se má stát mým největším životním úspěchem v cestování na kole. Tento úspěch však předchází neustálé prohlížení mapy ve které kombinuji různé možnosti cesty. Nabízí se mi otázka vybavení na tak náročnou cestu a také zda jet sám nebo raději ve více lidech. Rozhoduji se pro srpen, v zaměstnání však z důvodu nedostatku pracovníků mi tento termín upravují na začátek července. Zkrácení přípravy způsobí, že se nestihnu s nikým domluvit. Ještě upravuji datum odjezdu na 29.6.2003 ráno. Den před odjezdem jsem v práci, večer asistuji u pořezu dřeva v Lačnově a domů do Poteče se dostávám až pozdě večer. Začínám balit zavazadlo, vše podle osvědčených receptů. Spací pytel, igelit, věci na sebe na den a noc, potřeby osobní hygieny, peníze a doklady, náhradní díly včetně servisního nářadí. Je neděle 29.6.2003 brzy ráno. Jako poslední si s sebou na cestu beru jídlo a pití. Po ranní mši vyrážím. Očima se loučím se vším blízkým a už mě naplňuje pocit svobody a radosti. Před Vlachovicema zjišťuji, že mi nefunguje přehazovačka jak by měla, nemůžu totiž přehodit na dva nejtěžší převody. Po malé opravě pokračuji směrem na Slavičín. Kopec Petrůvka mi ubírá mnoho sil a zvedá sebedůvěru, protože ho celý vyjíždím. Ve Strážnici se zastavuji u tety na výborný oběd. Teta připravila domácí vepřové maso s bramborem a rajčatový salát. S chutí poobědvám a dopřeji si i krátký odpočinek, dlouho se však nezdržuji, poděkuji a vyrážím na další cestu. U silnice před Břeclaví si kupuji 1 kg meruněk a spravuji si chuť. V místním obchodě ještě doplňuji zásobu tatranek, čokolád, pečiva a pití. Projíždím Břeclaví a mířím si to na Poštornou. Únava se začíná projevovat na mých nohou, pokouší se o ně křeče. Přijíždím na česko- rakouskou hranici. Odbavení probíhá v klidu a rakouský policista mluvící plynně česky mi popřává šťastnou cestu. Snažím se tvářit vesele a nedát na sobě znát únavu a vyčerpání. Vím, že nyní bude každých 10 km velmi zasloužených. Pokračuji dále a 40 km před Vídní sjíždím z hlavní spolkové silnice na vedlejší vedoucí do polí. Zde je vhodné

místo pro odpočinek a i když je teprve 18.30 hodin a venku je teplo a světlo, rozhoduji se dále již nepokračovat a zůstat zde přes noc. Na tomto místě je umístněna tabulka ve třech jazycích, abychom udržovali čistotu a pořádek. Rostou tady slunečnice, v této roční době jsou již narostené, natáhnu se a rovnám si tělo, hlavně nohy a záda. Po nedaleké cestě jezdí auta jedno za druhým. Vídeňáci se vrací domů, je neděle večer. Turisté z Česka vyrazili k moři. Toto místo, na kterém jsem již podruhé v životě, ke mně promlouvá. Odstupuji zde z velkého provozu do ticha přírody. Měsíc i hvězdy krásně svítí. Pozoruji Velký vůz, Kasiopeu a další. Těším se na ráno, které mi přinese nové zážitky a hned jak se probouzím přemýšlím o nové cestě. Vídeň se mi velmi přibližuje a za malou chvíli sjíždím ze známého kopce do Vídně. Vídeň - město valčíků, mi leží u nohou. Orientuji se zde hlavně podle intuice a pokračuji na jih bez zbytečného zdržování. Na světelné křižovatce si mě se zájmem prohlíží řidič dodávky. Potečana ve Vídni na kole značky Favorit vidí poprvé v životě. Nehne se ani na zelenou a až troubení ho probudí ze snu. Pohybovat se na kole ve velkoměstě to už potřebuje značnou dávku odvahy. Na cestu z Vídně potřebuji radu. Naštěstí je nedaleko benzinové pumpy uklizečka, která mi radí: Kolem Schonbrunnu doprava. Poslechnu její radu a za chvíli vyjíždím z Vídně směrem na Wiener Neustadt. Cestou se zchlazuji v poledním horku v místní řece. Ve Wiener Neustadt se schovávám před horkem v Tereziánských kasárnách. Jsou velkolepé a okouzlily mě stavebním slohem a materiálem, ze kterého jsou vystaveny. Celá stavba včetně venkovního schodiště je z kamene. Před Neunkirchenem jsem dost unavený, snažím se domluvit s řidičem kamionu, zda by mě kousek nesvezl. Odmítá s tím, že jede jen do 3km vzdáleného Neunkirchen a pak po nakládce se vrací zpět. Projíždím Neunkirchen a mířím si to na Semmering. Na chodníku u cesty vidím sedět zklamaného cyklistu. Kolo mu nejede, je tu sám, unavený v cizině. Jdu k němu a ptám se ho kam jede. Viditelně potřebuje pomoc. Z mé otázky poznává, že jsem také cizinec, jen si upřesňuje odkud. On sám se jmenuje Tomasz

Jabloński a pochází ze severopolského Elblagu. Od své matky si před měsícem vypůjčil 200 Euro a vydal se s kamarády za prací do Vídně. Je vyučený pekař a shání si zde práci ve svém oboru, když však žádnou nesežene, přijme za vděk i příležitostnou práci jakéhokoliv druhu. Ale ani takové práce není mnoho. Peníze jsou již z velké části utraceny a proto se rozhoduje jet na jih, do Itálie. Do Vídně si z rodného Polska přiváží kolo, kterému říká rover, aby si nějak ukrátil volné chvíle. Zadní kolo jeho horského kola se nechce točit kvůli nekvalitnímu plastu, který se horkem roztáhl a tak zvětšil objem a drhne o plášť. Cestuje na kole vyrobeném v Polsku a jeho rover je na první pohled velmi pochybné kvality. Šestikolečko na zadu má celé popraskané. Přicházíme za rakouskými dělníky, kteří právě končí s pokládáním kamínků před novým domem. Společnými silami a s využitím mého francouzského klíče, kleští a šroubováku snímáme zadní blatník, který končí v odpadkovém koši. Rakouští dělníci ochotně promazávají sprejem Tomkovo šestikolečko. Děkujeme a vyrážíme na Mariaschutz. Tomkův rover nevypadá, že by mohl zvládnout přejezd Alp k moři a Tomek nasadil hlemýždí tempo, kterému se přizpůsobuji velmi nerad. Rozhoduji se, zkusit to aspoň než vyjedeme na Semmering. Projíždíme pod dálnicí a jsem již dost unavený a proto snesu i kratší úsek pěšky. Jenže Tomek, který se hodně potí, jde do každého kopce vždy jen pěšky. Není zvyklý na delší cesty na kole a tato je nejdelší v jeho životě. Někdy si spolucestovatele nevybíráme, jsou nám sesláni odněkud shora. Přicházíme k turistické stezce, která je proti klikatící se asfaltce jistě zkratkou. Navrhuji se po ní vydat a Tomek souhlasí. Nabízí se nám nádherný výhled na údolí pod Mariaschutz a na dálnici, která údolí přemosťuje ve výšce 60 metrů. Podél stezky se nacházejí lavičky k odpočinku. Tomek veze všechna zavazadla v batohu na zádech a to není zrovna šťastný nápad. Při chůzi do kopce to má však snadnější než já, mě těžký zadek kola táhne dolů. Zdoláváme značné stoupání a přijíždíme ke kostelu Panny Marie Ochránkyně. Do baziliky si s sebou bereme doklady a všechny láhve na vodu. Za oltářem nabíráme svatou vodu, pak se krátce pomodlíme, napíšeme vzkazy do knihy návštěv, která je vzadu v kostele a vyjíždíme směr

Semmering. Ten nám dává hodně zabrat, cesta není široká, jezdí po ní spousta kamionů na přípojku na dálnici. Je velmi nebezpečné jet zde na kolech. Konečně jsme na Semmeringu. Nyní nás čeká ohromný sjezd do Murzzuschlagu. Tomek se na svém roveri doslova kymácí, hlavně když ho v těsné blízkosti míjí kamion. Jedeme pomalu a velmi opatrně. Je zde rozestavená dálnice na kterou málem najíždíme, až troubení kamionu nás upozorňuje na náš omyl. Kousek se vracíme a dokončujeme sjezd do Murzuschlagu. Na faře doplňujeme zásobu vody a krátce odpočíváme. Nasedáme na kola a vyjíždíme směrem na Kapfenberg a Bruck nad Múrem. V Rakousku mají perfektně propracovanou síť cyklostezek, po kterých se vydáváme dál. Chtěli jsme si zkrátit cestu, namísto toho si ji však prodlužujeme a úsek dlouhý 13 km jedeme hodinu. Nechtěně navštěvujeme místní fabriku na válcované trubky, ze které nás pouští na svobodu jeden náhodný dělník. Na autobusovou zastávku poblíž Kapfenbergu se dostáváme až ve 20:15 hod. Tomek má překvapivě více sil než já a chce pokračovat do Brucku nad Múrem. Využíváme poslední denní světlo a přijíždíme do Brucku. Město projíždíme při setmění, jak se však ukazuje, zvolili jsme špatnou cestu a musíme se vracet. To už je úplná tma. Sesedáme z kol a pokračujeme pěšky po chodníku. Hledáme místo na přespání, to je však ztíženo téměř dokonalým osvětlením zdejších ulic a také tím, že zde nejsou veřejně přístupné plochy. Jdeme kolem telefonního automatu ze kterého se snažím dovolat domů. To se mi však nedaří, protože jsem zapomněl na nové předčíslí a hned po dvou nulách a 420 vytáčím samotné šesticiferné číslo našeho domu. Další pokus nechávám na zítra. Chtěl jsem, aby naši neměli o mě strach. Blížíme se do samého centra Brucku nad Múrem, opustit toto město by bylo nad naše síly, slyšíme šplouchání Múru a zpěv a hudbu z blízkých hospod a jiných místních nočních klubů. Přicházíme ke kostelu a objevujeme farní zahradu. Vcházíme do farního dvora, v přízemní místnosti farní budovy se ještě svítí. Tomek dává návrh, abych šel naši návštěvu

ohlásit. Vcházím otevřenými dveřmi do budovy . Jsou zde dvě paní, kterým opatrně vysvětluji naši situaci a prosím je, zda bychom zde mohli zůstat přes noc v zahradě. Jedna z nich je velmi pohotová a láskyplná. Vychází nám nad očekávání vstříc a za chvíli přináší klíče od návštěvní místnosti, ve které můžeme zůstat přes noc. Jsou zde dvě opravdové postele a navíc je místnost pro hosty vybavena i příslušným sociálním zařízením, teda sprchovým koutem a záchodem. Takový luxus jsem si zde, daleko od domova, vůbec nedovedl představit. V duchu jsem velmi vděčný za toto ohromné milosrdenství a Boží prozřetelnost, která nás sem pod tuto střechu zavedla. Vysvětluji paní, že ráno v 6 hodin vyrážíme dále do Itálie. Ona mi jen řekne, že mám zabouchnout dveře, které jsou zvenku opatřeny koulí a že ubytování je pro nás zdarma. Poděkuji a už se těším na zítřek. Ráno v 6 hodin vstáváme a odjíždíme směrem na Leoben. Zde má Tomek další potíže se svým roverem. Střed se šlapátky se zlověstně hýbe a když se Tomek více opře do pedálů, řetěz mu přeskočí. Tak to je už skoro konečná. Ovšem Poláci jsou vytrvalí a z pelgřimek i pěší chůzi zvyklí a Tomek i na tomto špatném kole vytrvale pokračuje dál směr Knittelfeld. Víme, že musíme podjed dálnici. Zastavujeme na mostě a po krátké prohlídce mapy velí Tomek vrátit se kousek zpět a pokračovat pořád rovně. Silnice je zde vysoustružená a proto se po ní hůře jede. Tomka nechávám vzadu a uháním si to do větších stoupání. Naproti mě se do nebes vypíná hora podobná špičáku. Nemohu se nasytit pohledu na tuto horu, tak mocně mě přitahuje. Zastavuji, abych počkal na Tomka. Přijíždí až po 45 minutách a chce si také odpočinout. Po 15 minutách pokračujeme v cestě do kopce a potkáváme dva starší motorkáře. Ti na můj dotaz, zda jedeme správně na Knittelfeld, odpovídají že ne, že jedeme směrem na Salzburg. Musíme se otočit a jet zpět. To nám to teď krásně fičí z kopce dolů. Celých 10 minut. Konečně jedeme správnou cestou. V nejbližší vesnici se zastavujeme v obchodě na bulky, které jsou v Rakousku balené výhodně po 10 kusech, v celkové ceně 89 centů. Zapíjíme je vodou. Toto je naše nejčastější strava.

Líbí se mi upravenost zdejších rodinných domků. Zkoumám způsob stavby a druhy materiálů a porovnávám je s obdobnými v Česku. Nakonec přicházím k závěru, že vše je velmi podobné. Nové technologie i materiály již dávno dorazily i k nám. Navštěvujeme vojenská kasárna. Rakousko, ač je neutrálním státem má své početné vojsko. Na volných prostranstvích praží slunce stále víc i díky tomu, že se blíží poledne. Každý kousek lesa, kde se můžeme ukrýt před bodavými paprsky, velmi osvěží. Čekám na Tomka ve vyhřáté čekárně. Zanedlouho sjíždíme do města Knittelfeld. Máme hlad i žízeň. Voda nám téměř došla. Jdu za paní, která seče trávu benzínovou sekačkou a ta nám doplňuje zásobu vody. Voda je nejdůležitější pro přežití. Ptám se jí, jak daleko je Judenburg. Na to mi odpoví otázkou, zda tam jedeme. Chápu to, jako výraz rivality mezi oběma městy, nebo zájmem o cíl naší cesty. Odpovím ano, ale pak dále až do Itálie. Ona je první, kdo se nediví. To mě velmi potěší, snad už není ta Itálie tak strašně daleko. Chci se dovědět ještě víc. Řeknu jí, že se potom chceme vrátit do České republiky. To se jí zdá neuskutečnitelné. Vím, co jsem chtěl vědět. Jsme zajisté blíže Itálii než Česku. Stín se mi mihl po tváři. Návrat bude těžký. Na to teď raději nemyslet. Cíl je jasný - Itálie. Přijíždím k čerstvě vyasfaltovanému chodníku, který naštěstí nevyužívám. Nástrahy číhají na různých místech. Cestou míjím dům s věžičkami, který je těsně před svým dokončením. Je postaven ve stylu westernu. Kousek za ním je nákupní středisko. Při téměř nesnesitelném vedru obědváme a pozorujeme šikovné holky. Krajina se stává kopcovitou. Každý kopec se snažím vyjet a co nejrychleji sjet dolů. Miluji rychlé sjezdy. Tomka čekám vždy po pár kilometrech na vrchu kopce. Při jedné z těchto zastávek telefonuji domů. Spojení bylo tentokrát v pořádku a ze sluchátka na mě zavanul domov. Silnice je místy zasekána do svahů hor. Vane silnější vítr. Opět poodjíždím Tomkovi a zůstávám stát před tunelem. Naslouchám velkému hluku až hřmotu, něco podobného jsem

v životě neslyšel. Hluk působí v tunelu velká nákladní auta. Tento tunel není osvětlen a automobily do něj najíždějí a z něj vyjíždějí zešikma. Tunelem nemohou volně procházet chodci ani projíždět cyklisté. Tomek a já zdoláváme tunel jeden za druhým pěšky při kole po úzkém obrubníku. Občas zatroubí nákladní auto. Uprostřed je na chvíli úplná tma, jen auta nám tunel osvětlují. Oba se velmi bojíme, protože délka tunelu je 800 metrů. Konečně jsme venku. Ani zde si netroufáme hned nasednout na kola, uděláme to až po 200 metrech. Auta zde jezdí velmi rychle. Kousek za tunelem je odpočívadlo s chemickými záchodky. Na chvíli se posadíme, ale protože nemáme co bychom snědli, vyrážíme směr Friesach. Zde prosím jednu paní v okně o vodu. Baví se zde se svojí kamarádkou, ale přesto, že jsme je vyrušili jedna z nich nám vodu ihned přináší. Její reakce na moji prosbu je tak rychlá, že Tomkovi zůstávají v batohu ještě dvě láhve. Přemýšlím, zda poprosit i o jejich naplnění. Paní bez řeči jde i se zbylými dvěma láhvemi pro vodu a když se vrátí podává mi dva objemné balíčky. Poděkujeme a rozloučíme se. Když se po chvíli zastavíme, abychom se najedli, zjišťujeme, že v jednom balíčku jsou čtyři velké nadýchané kremrole, asi místní specialita. Ve druhém jsou dva a dva opražené chleby, mezi nimiž je hodně kořeněného salámu. Já jsem spíše salámový, jeho chuť mám na jazyku ještě dlouho. Nyní nás čeká přes 1000 metrů vysoká hora. Pod vrcholem je pěkná kaplička, ve které se krátce pomodlím, potom pokračuji na vrchol a tam se kochám krásným výhledem na zdejší hory, které se snažím si zapamatovat a jejich obraz si vrýt do srdce. Sjíždíme dolů, částečně po cyklistické stezce a částečně po úzké silnici. Cyklistické stezky jsou v horách plné drobného kamení, které je nebezpečím pro mé úzké pláště. Řidiči automobilů mě na silnici neradi vidí, pokud je v jejím sousedství cyklostezka. A rozkývaného Tomka zde vidí ještě méně rádi, to se mohou utroubit. Proto mu radím, aby cyklostezek využíval co možná nejvíce. Jeho široké pláště by neměly být v tak velkém ohrožení a řidiči pošetří své klaksony. Máme být k sobě navzájem ohleduplní. Zastavujeme naproti penzionu, ze kterého se ozývá hra na flétnu. To nějaké dítě cvičí na vystoupení. Majitel penzionu nám nabízí ubytování za 25 Euro na noc. Musím odmítnout

s tím, že je to pro nás příliš drahé. Ani se ho neptám, zda cenu míní pro oba dohromady, nebo pro každého. Nyní nás čekají dlouhé sjezdy se zatáčkami uprostřed smrkových lesů. Jen tu a tam stojí nějaké stavení. Očima hledám místo pro přespání. Přijíždíme ke dvěma branám ze dřeva, které jsou spojeny mostem s řetězy a samostatně nadstřešeny stříškami. Most vypadá, že by mohl být zvedací. Na jedné z bran je německý nápis Štýrsko a na druhé Korutany. Pro nás to znamená, že se právě ocitáme v nejjižnější spolkové zemi Korutany. Hned za zemskou hranicí se nachází místo pro odpočinek. Je zde masivní kulatý stůl, vyrobený z betonu nebo kamene. Je posypán malými kamínky a uprostřed nese letopočet 2000. Je umístěn na jedné noze asi 60 cm nad zemí. Silný je 30 cm a má průměr tři m. Kolem stolu jsou dvě dřevěné lavice, které jej kopírují a jsou naproti sebe. Místo je opatřené mapou zdejších hor a ta je ve výšce 2,5 m nadstřešena stříškou širokou 80 cm. Podlaha je vydlážděna žulovými kostkami. Sedíme a povídáme si o další cestě. Navrhuji Tomkovi, abychom zde zůstali přes noc, kvůli stříšce nad hlavou, kdyby chtělo v noci pršet. Na obloze se objevuje v jednom místě tmavý mrak a Tomek hned myslí na bouřku. Já si bouřku v noci nepřipouštím, ale opak je pravdou. V noci přichází opravdu mohutná bouřka doprovázená silným větrem. Blesky osvětlují celou oblohu a déšť v podobě velkých kapek na nás začíná dopadat. Připadám si jako ve špatném snu a myslím si, že to snad přejde a že nás stříška ochrání. O své dva igelity jsem se rozdělil včera s Tomkem. Zalézám hlouběji do spacího pytle a jen pleskající kapky na promokavý spacák mi kazí náladu. Stříška nad námi nám moc nepomáhá, protože boční vítr je velmi silný. Za pár minut cítím ve spacáku vodu, která na mě vtéká nejprve přes zips. Spacák je po chvíli nepoužitelný a mokré mám i všechno oblečení na sobě. Tomek má místo spacáku starou vojenskou deku, do které se večer zamotává jako larva do ulity. Boty si nechává na nohou. Promoká na kost stejně jako já a za nadávek zalézá pod betonový stůl. V zavazadlech na kole se snažím nalézt něco suchého na sebe. S vytaženými věcmi

pospíchám pod jednu ze stříšek symbolizujících spolkové země. V rychlosti se převlékám, pak ve tmě sbíhám po schůdcích dolů, část oblečení mi padá do kaluže vody a i to, co se mi podařilo obléct na sebe, je stejně mokré jako to, co jsem ze sebe sundal dolů. Spacák, který jsem před tím odhodil na déšť, připomíná hadr na podlahu. Jako poslední šance, jak se alespoň chránit před větrem je, že se postavím větru tváří a přes sebe přehodím igelit. Ten si napřed přišlápnu špičkami bot a za sebou patami. Občas musím vše zopakovat, to když mi vítr igelit na některém místě odfoukne. Snažím se v pokrčeném postoji usnout, ale je to těžké i přes velkou únavu. Tuto pozici měním za podřep, ve kterém trávím asi hodinu a tělem se natáčím tak, abych co nejlépe vystihl směr větru. V duchu vzpomínám, jak mi mohlo být doma dobře a zatím tady v Alpách možná zmrznu. Tomek, zdá se mi, spí skrčený pod betonovým stolem. K ránu vítr i déšť ustává, ale mně je zima stále stejná a není se kde zahřát. Tak bezmocný jako nyní jsem už dávno nebyl. Ráno se Tomek z pod stolu nemůže vůbec dostat ven, jak je celý zmrzlý a prokřehlý. Nakonec vylézá celý pokroucený. Jenom nadávky a konstatování, že všechno máme úplně promočené, nám trochu ulevují. Naše pohyby jsou pomalé a nesouvislé. Zabalení mokrých věcí, které i po vykroucení neuvěřitelně zvětšilo svůj objem, nám trvá přes hodinu. Potom pomalu vyjíždíme směrem na St. Veit. V mokrém oblečení se jede těžce. Bojím se prochladnutí, časem však usycháme. V jednom místě potkáváme Rakušáka se psem. Snažím se psa oslovit, avšak české povely mu nic neříkají, slyší jenom na německé povely svého pána. Držíme kurz Klagenfurt - Villach. Do Klagenfurtu samého však nepojedeme. Zkrátíme si cestu přes Feldkirchen. Ve Feldkirchenu si kupujeme tradiční bulky. Už se nám jede opět výborně. Věci na nás dokonale uschly, postupně vybaluji mokrou bundu, abych si ji na sobě také osušil a navíc se příjemně ochladil v poledním vedru. Před Villachem už mluví pár lidí i italsky. Nápisy u cesty lákají k Jadranu, i když ten je ještě velmi daleko. Pomalu se prokousáváme k Villachu a potkáváme cestou řadu velmi příjemných lidí. Ve Villachu na faře prosíme o vodu, na kterou si počkáme do půl třetí odpoledne, kdy zde končí polední siesta.

V přestávce pozorujeme dělníky, kteří opravují přilehlou budovu. V tom přichází správce fary a ukazuje nám, kde si vodu můžeme nabrat. Opouštíme město a vydáváme se po široké silnici do hor. Vedle autobusové zastávky sušíme spacák a deku. Po chvíli začíná pršet, proto sušené věci narychlo schováváme. Od únavy v sedě usínáme, naštěstí déšť trvá jen něco přes hodinu. Do Itálie to máme pouhých 10 km. Tomek se začíná učit italsky a jako učitele si vybral mě. Ostatně, nikdo jiný tady není. Fráze a jednotlivá slovíčka si zapisuje do poznámkového bloku, přitom na břehu u silnice dosušujeme věci na spaní. Vyjíždíme velký kopec a už se blížíme bývalé celnici, ze které zbyly budovy bez lidí. Projíždíme do Itálie. Tomek chválí svého rovera za vykonanou práci, tvrdí, že ho za to nikdy neprodá, ale důkladně opraví. Italské cesty jsou horší než rakouské, jsou méně udržované, ale ve srovnání s českými jsou pořád dobré. Na obzoru se tyčí Alpy do ohromné výšky jako strážci vstupu do Itálie. Tento pohled mě zatím nejvíce uchvacuje. Přijíždíme do Tarvisia, ve kterém právě probíhá nějaká slavnost a proto je tu plno lidí a provoz na silnici řídí karabiniéři. Zdravím se s pěknou italskou karabiniérkou. Tarvisio se prohlížíme zblízka. Pomalu se procházíme po silnici, která prochází jeho centrem a obdivujeme krásu tohoto střediska zimních sportů. Uchvacuje mě zdejší prostředí umocněné italskými Alpami. Projíždíme pět tunelů, které jsou všechny osvětlené a aut teď v podvečer nejezdí mnoho a my dokud je alespoň trochu vidět, pokračujeme v cestě. Do Udine zbývá 90 km. Zastavujeme, abychom se uložili ke spánku pod blízkým železničním mostem, pod kterým stojí dřevěná chata s lodžií. Chata je uzamčena. Pro nás má největší hodnotu dvojitá střecha nad hlavou, která je zárukou, že se už nebude opakovat utrpení z předešlé noci. Na zábradlí rozvěšujeme všechny zbylé mokré věci, aby proschly. Do objektu před naším provizorním obydlím zavítali nějací lidé v osobním automobilu. Nás však nechávají na pokoji. Noc trávíme v suchu a ráno vyjíždíme z hor dolů. Předlouhé sjezdy se nám velmi zamlouvají a zdejší silnice je spíše širokou dálnicí, na kterou máme vjezd povolen. Projíždíme nesčetně

tunelů a podjezdů. Rakouské bulky vystřídaly italské veky a snadno se přizpůsobujeme i další změně, teda tomu, že se zde mluví italsky. Na hodinu se zastavujeme pod dálnicí, abychom zde přečkali přeháňku. Obdivujeme tři opuštěné domy a restauraci do které raději nejdeme. Plně platí, že bez peněz, do hospody nelez. Domy jsou úzké a vysoké a střechy mají jiné, než jsme viděli v Rakousku. Řeky jsou průzračně čisté a prudké, nebo vyschlé, přes které se klenou mosty. Snad tato vyschlá říční koryta plní svou funkci jen na jaře. Začíná krajina alpského podhůří, která je rovnější, místy jedeme do mírného stoupání, které stěžuje silný protivítr. Zastavuji se v místní keramičce, kde se vyrábí proslulé italské keramické obkladačky a dlažba. Jejich barvy a nápaditost nezná hranic. Tomek si zde vše prohlíží se zpožděním, které zapříčinila jeho pomalá jízda. Vjíždíme do starobylého města Udine, které je plné úzkých uliček a obchodů. Jsou zde pozůstatky římského osídlení. U místních karabiniérů si doplňujeme zásoby vody a v informační agentuře zjišťujeme cestu do Palmanovy. Její pracovník se se mnou snaží domlouvat anglicky, nakonec se schůdnější ukazuje italština. Cestu již známe a nyní zbývá poslat domů pohledy. Posílám hned tři. Jeden domů, jeden do práce a jeden kamarádovi. Ve všech píši, že jsem hladný, ale šťastný a že se chystám nasednout na kolo a vyrazit k Jaderskému moři. Italové drží dlouhou polední přestávku. Tady v Udine v obchodech otvírají v 15.30 hodin. Máme trochu času na prohlídku města. Narážíme na černocha, který prodává zapalovače. Srdečně se s ním zdravíme, vždyť jsme zde všichni cizinci, i když každý z jiné části světa. My jsme ovšem podstatně chudší než on. Tomkovi úplně došly peníze, musím mu kupovat veky a jiné věci a mně zbývá posledních 18 Euro. Na začátku cesty jsem měl 35 Euro, nějaké české a slovenské koruny a měny okolních států, co jsem našel doma. Cesta do Palmanovy probíhá v poklidu, jenom slunce upaluje daleko více než na severu. Projíždíme krásná městečka, již typicky italská, s kostelíky s kamennými věžemi

v románském stylu. Největší perlou je samotná Palmanova s nádherným náměstím. Moře je však tím největším magnetem, který nás v této chvíli přitahuje, proto se prohlídkou nezdržujeme. Přijíždíme k místnímu občerstvení, trápí nás hlad, proto vcházím dovnitř. Italsky žádám o chleba. Majitel chleba neprodává, je totiž výrobcem vekových specialit, ale v mém případě udělá výjimku. Ukazuje na košík plný zbytků veky, kterou krájel k další výrobě pokrmů. Za jedno euro jich dostávám plný sáček. Akorát stačí k nasycení dvou hladových krků. V tomto obchodě potkávám slovenského emigranta, který již nerozumí slovensky ani česky, zato je velmi rád, že se potkává s krajanem. Cesta se mírně svažuje k moři, které je vzdáleno 20 km. Na cedulích u cesty je psáno Grado, ale Tomek nemá Grado v mapě zaznačené. Já ho tam mám, ale podle mojí mapy nejedeme, přesto jsem si ho zapamatoval z předchozího prohlížení mapy. Projíždíme kolem zbytků starého římského města a stromovou alejí, která vede k moři. Zvedá se mohutný vítr, který shazuje větve ze stromů. Dáváme si pozor, aby nás některá nezasáhla. Kolem projíždí osobní automobily a spadlými větvemi pohybují. Konečně vidím moře. Větrem je celé rozbouřené, šedivé barvy a končí v nedohlednu. Úžasné je, že je po obou stranách cesty. Směřuji na poloostrov v moři. Čekám na Tomka a beru si od něj čepici se šiltem, která mi před okamžikem uletěla z hlavy. Na velké ceduli je napsáno, že jsme se ocitli v ráji středoevropanů. Nízko nad hlavou mi létají bílí rackové, kteří cosi pokřikují. Projíždím kolem zaparkovaných loděk, hlavně plachetnic, které se pohupují na vlnách. Před námi je poloostrov s kostelíkem a lidmi, kteří se chystají na moře. Místních lidí je zde málo. Na Gradu je postaveno mnoho hotelů, obchůdků a jiných objektů pro turisty, a jen pláže jsou volné. V místním supermarketu je všechno dražší než jinde. Veka stojí 2 Eura. Mohutný vítr víří prach a všechno proniká. Procházíme Grado a snažíme se vítr nějak zmírnit. Jsem velmi unavený a nejraděj bych už byl zalezený ve spacáku. Ráno jsme vyjížděli z Alp a teď jsme u Jaderského moře. Tomek mi ukazuje na most, který vede na ostrov, na kterém je kostel a hřbitov a ještě volné prostory. Prohlížíme si místní márnici,

ve které již dlouho nikdo neležel a jsou v ní dva kříže s nápisy. Je bez střechy. Pokračujeme a kousek dál se zastavujeme u nově omítnuté hřbitovní zdi. Zde se na dlažbě chystáme přenocovat. Zítra se naše cesty rozdělí. Tomek má namířeno do Benátek za prací, já domů, do Česka. Prohlížím mapu a přemýšlím o zpáteční cestě. Tomek to má do Benátek 170 km. Rozhoduji se pro cestu přes Slovinsko. V 6 hodin se probouzím, rychle balíme a vyrážíme na pláž. Kromě nás zde nikdo není. Na pláž se dostáváme po betonové cestičce, kde na tmavém písku jsou tu a tam nějaké chaluhy, které kolem 9 hodiny sbírá stroj na lopatu a sváží na hromadu. Pláž vedle nás je ohrazena dřevěným zábradlím na kterém dosušujeme oblečení. Vane příjemný vánek a je právě příliv. Voda proudí od moře k nám. Zouvám boty a jdu si umýt nohy do moře, sbírám škeble, kamínky a lastury. Pozoruji kraby a postupující slunce. Ve vodě je velmi příjemně. Snažím se využít každou minutu. Jeden pán na pláži rozdělává lehátka a roztahuje slunečníky a vyvěšuje italskou vlajku. Říká mi, že Česko ještě neviděl a já se mu ani moc nedivím. Moře má tady a velehory na dosah. Ještě Tomkovi radím s italštinou. Naposledy vyrážím do vody, balím již proschlé věci a jdu s Tomkem do obchodu. Kupuji 3 veky, dvě pro Tomka, jednu pro sebe. Naposledy spolu pojíme a pak už jedeme každý svou cestou. Jedu do Monfalcone. Ještě na Gradu potkávám dva místní cyklisty, z nichž jeden má nepojízdné kolo. Snažím se jim pomoci, dokonce moje česká pumpa pasuje na italský ventilek, ale stejně to není nic platné. Plášť je úplně prosekaný. Mladý Ital si nedělal žádné problémy a jistě pokračoval velký kus cesty na píchlém kole, proto to nemohlo dopadnout jinak. Předjíždím místního cyklistu v mírném stoupání a za bočního větru, který se mění v protivítr. V Monfalcone se snažím dobře odbočit na Goriziu a zastavuji u památníku vojáků, kteří zde padli v roce 1973. Na křižovatce dostihuji české turisty z Opavy, kteří jedou stejným směrem jako já. Zaklepu na boční okno jejich auta a když jej stáhnou, je jejich překvapení ještě větší. Nemohou ani uvěřit, že je jejich krajan v Itálii na kole. Vyptávají

se mě, odkud to přesně jsem. Přijíždím do Gorizie, která je posledním italským městem před Slovinskem. V obchodě si ujasním směr a již ujíždím k italsko - slovinským hranicím. Stojí zde dlouhá řada osobních vozů a čeká na odbavení. Nepředbíhám, aspoň si odpočinu. Podávám slovinskému policistovi svůj cestovní pas, a ten čte nahlas moje jméno a příjmení tak přesně, jako by to byl Čech. Kdo ví, možná mám předky někde ve Slovinsku. Slovinský celník se mě ptá, co budu dělat po vstupu našich zemí do EU. Odpověď přinese čas. Vjíždím do Slovinska, které by mělo být pro mě Amerikou, alespoň podle Slovinců. V Nové Gorici se cítím jako doma, nejvíce to zapříčinil slovanský jazyk a podobná kultura. U rodinného domku je automobil Škoda Favorit. Chystá se do něj nasednout starší paní. Nedá mi to, abych se s ní nedal do řeči. Na takové dlouhé cestě je potřeba s někým občas promluvit pár slov. Zastávky využívám i pro doplnění vody. Do Ljubljany je to odtud asi 100 km. Pojedu přes Ajdovščinu, Postojnu a Vrhniku. Obchody jsou ve Slovinsku podobně jako v Itálii přes oběd dlouho zavřené. Kraj je hornatý a počasí nevyzpytatelné. Obloha se zatahuje čím dál víc. Přijíždím do vesnice s názvem Poteče. Zastavuji se tady, protože se tu cítím jako doma. Před zdejší hospůdkou je zahrádka a na ní posezení. Objednávám si pivo a čevapčiči, ke kterému mi paní přináší chléb. Slovinský chleba je podobný našemu, jen o něco tmavší. Chutná výborně. Ve slovinštině je mnoho slov podobných českým, avšak význam bývá jiný. Například, když jsem si objednal brambory a paní tvrdila, že jsou jako příloha samozřejmostí, přinesla mi místo brambor chleba. V ceně byl salát a platilo se v eurech a v eurech se také vracelo. Ve Slovinsku jsou oficiálním platidlem slovinské tolary. Dosyta najeden vyjíždím na další cestu. Častým jevem jsou dopravní značky s udáním stoupání a klesání. Až mě překvapilo, jak je Slovinsko hornaté. V jednom velkém stoupání mě zastihuje přeháňka. Mám velkou kliku, že se nacházím poblíž autobusové zastávky. Vesnice není vidět, je v údolí pod kopcem. Ukryji se zde na jednu hodinu. Během této doby zde zastavují dva kamiony, aby odlehčily svým brzdám. Jedou v opačném směru než já.

Dosavadní úmorné stoupání zdaleka nekončí. Dvě třetiny kopce mám před sebou. Předjíždí mě osobní auto ve kterém jedou s rodiči dvě mladé dívky na výlet. Na kole cestuji do tohoto kopce sám. Staví se zde nový úsek dálnice. Nákladní auta odvážejí přebytečný materiál a těžká technika všeho druhu pracuje na plné obrátky. Vyjíždím na vrchol, ještě pod ním jsou lavičky se stolem k odpočinku a výhledem do údolí. Ajdovščina, která se mi zdála, že je blízko, se ukazuje pěkně daleko. Výšlap na kopec se mi odvděčil nejen úžasným výhledem do krajiny, ale také sjezdem dolů. Sjíždím s kamionem v zádech serpentinami a pokud mě kamion nepřejede můžu našim vyprávět, co je to adrenalinový sport. V zatáčkách si nadjíždím víc než je zdrávo, spíše mě zatáčky vynáší protože jsou hodně ostré a sklon velký. Klopím to, co se dá a ještě se ocitám na druhé polovině cesty. Kamion to má ještě náročnější, proto mě předjíždí až dole na rovném úseku. Jsem rád, že poznávám novou zemi i když terén je velmi náročný a oproti původní cestě přes Rakousko je tato téměř stejně náročná. Nemám žádný chleba a i voda mi pomalu dochází. Před Ljubljaní si pletu cestu a rázem se ocitám u turniketů, kde se platí za použití dálnice. Jedná se o vpusť na dálnici a já se posunuji s osobními automobily. Obsluha turniketu mě vykazuje směrem k postranní brance na silnici 1. třídy, kam mám jako cyklista vjezd povolen. Zastavuji v jednom menším městě, abych se zeptal na vodu. Stojí zde májka a na ní je vyvěšena žlutobílá vlajka. Následujícího dne se tu slaví primice a to je důvod pro velkou slávu. Na místní faře mi správce přináší kromě vody i limonádu s vitamíny. Poděkuji a pokračuji dále. Cesta je dlážděná kočičími hlavami. Bojím se, aby se mi na ní nerozpadlo kolo. Toto utrpení končí a najíždím opět na standardní asfaltku. Dávám pozor na dopravní značení, protože z mapy všechno nevyčtu. Vyjíždím na další kopec a opět mě čeká mohutný sjezd dolů. Jedu velmi rychle a nebojácně a jen o něco rychleji mě předjíždějí auta. Chtěl bych nocovat v údolí, kde je o několik stupňů tepleji než na kopci, proto jedu tak rychle. Ujíždím ještě několik kilometrů a hledám

co nejvhodnější místo pro nocleh. Na třetí pokus objevuji starší opuštěný dům z venkovních dveří. Nouzově se uvnitř ubytuji, roztáhnu igelit na vysazené vnitřní dveře a pokládám na něj spací pytel. Kolo opírám o vyobkládaný kout. V domě opadá omítka a kolem domu je silnice a dálnice. Brzy ráno pokračuji do Ljubljany. Město je velké. Nemůžu najít cestu směrem na Celje. Slovinské slůvko vpravo má význam našeho rovně, takže jsem místo rovně jel vždy doprava. Nejblíže to mám na dálnici u které vidím velkou ceduli s nápisem Celje. Vjíždím na dálnici a uháním směr Celje. Jde to dobře po připojovací pruh zprava. Rázem se ocitám uprostřed dálnice, auta mám po obou stranách a jedou podstatně rychleji než já na kole. Tuto zkušenost nikomu nedoporučuji, protože je nejen nebezpečná, ale také zakázaná. Po pěti kilometrech dálnici opouštím a po správné cestě opouštím město. V soukromé pekárně si kupuji dvoukilový chleba za 800 tolarů, což je 120 Kč. Platím v eurech a paní mi vrací v tolarech. Je sobota ráno a o jídlo na neděli mám postarané, proto jsem úplně spokojený. Velký chleba rozpuluji a ukládám do postranních kapes mého zavazadla. Občerstvuji se chlebem a limonádou a po chvíli překračuji řeku Sávu. Mířím si to na Celje a Maribor. Upouštím od záměru pokračovat přes Maďarsko, jako nejschůdnější se jeví Graz a Bratislava. Krajina se stává méně hornatou a cestování již není tak namáhavé. Potkávám svatební průvod v nazdobených autech. Zdravím pokynutím ruky a odměnou je mi mohutné troubení na pozdrav. Vzpomínám na mladšího bratra, který se před 10 dny ženil. Cesta do Mariboru se pro mě stává méně přehlednou, ale s pomocí rady místních mladých lidí to zvládám. Rád bych si odpočinul, zavolal domů a někde se trochu opláchl. Nejraděj bych zde zůstal přes noc. Přejíždím most přes řeku Drávu. Ptám se jedné paní, jak je odtud daleko do Rakouska.

Když mi odpoví, že pouhých 18 km, rozhoduji se pokračovat v cestě a přenocovat v Rakousku. V místní hospůdce utrácím posledních 200 tolarů za malé pivo. Potkávám motorkáře, kteří mají ke mně nějaké uštěpačné poznámky. Jakmile jim řeknu pár míst, které jsem během své cesty navštívil, jejich úsměv se mění v obdivné mručení. Cestou mě ještě jednou zdraví. Předjíždím staršího Rakušáka na kole, ale jede moc pomalu, proto se jenom pozdravíme. Do setmění chci ujet ještě pár kilometrů. Na slovinsko - rakouské celnici se vše obchází bez razítek, jako bych EU vůbec neopustil. Pokračuji na štýrské město Graz. Několikrát překračuji řeku Múr a po udržované asfaltce projíždím vesnice kolem polí plných kukuřice, slunečnic a jiných zemědělských plodin. Na kruhových objezdech si hlídám číslo své spolkové silnice. Několik kilometrů před Grazem zajíždím za pole s kukuřicí a pod širým nebem nocuji. Je tady božský klid, jen měsíc a hvězdy krásně svítí. Ráno vjíždím do Grazu, snadno nacházím cestu směrem na Gleisdorf. Starší paní mi oknem podává vodu a příjemně se přitom usměje. Vždy mě podobné setkání potěší. Krajina je velmi kopcovitá, nyní směřuji na Hartberg a Oberwart a čeká mě Oberpullendorf. Před Oberpullendorfem je řada velkých kopců a největší z nich je těsně před městem. Ten je opravdovou lahůdkou. Za ním však následuje mohutný sjezd. Na kraji města zalévá paní zahrádku. Zdaleka ji zdravím, pak mě však napadne, že by mi mohla z hadice doplnit vodu, která mi už pomalu dochází. Popovídali jsme si a já jsem byl opět o několik německých slovíček chytřejší. Vím, jak se řekne spací pytel, spát pod širým nebem aj. Dostal jsem i vitamínový nápoj, poděkoval a pokračoval do ještě 13 km vzdáleného Oberpullendorfu. Na parkovišti ukazuji v mapě na kapotě jednoho ze zaparkovaných aut průběh cesty do Itálie a zpět. Zprvu je kolem mě jen pár zájemců, ale ke konci přednášky je mohu počítat na desítky. Setkal jsem se nejen s nečekaným zájmem, ale i s obdivem a uznáním. Potkalo mě to na místě, kde bych to nečekal. Nedávám na sobě znát únavu, vyčerpání a strádání. Plně vychutnávám radost, že se můžu podělit o své zážitky s druhými.

Projíždím Oberpullendorfem, kde si dopřávám krátkou zastávku na prohlídku města a 7 km za městem odpočívám u hromady dřeva. V okolí je most, pod který by se v případě deště dalo schovat. Jsem unavený z horka a namáhavé cesty. Je odpoledne, ale pro mě začíná noc. V Rakousku se mi spí velmi dobře a jsem šťastný. Brzy ráno jedu do Eisenstadtu. Město je pěkné, zastavuji se zde jen na chvíli a pokračuji na Bratislavu. Nedaleko odtud je Nesiderské jezero, od kterého vane silnější a vlhčí vítr. Ve vesnicích můžu jet po silnici pro motorová vozidla, mezi vesnicemi jedu po úzké asfaltové cestě, ze které je vjezd do pečlivě opečovávaných vinic. Je spíše cyklostezkou, než silnicí a jede se po ní výborně. Vinice jsou po obou stranách hlavní cesty. Nad hlavou mi létají dopravní letadla, která se chystají na přistání ve Vídni. Přibližuji se k Bratislavě. Vzpomněl jsem si na svého strýce, který žil v Bratislavě a jednou mi vyprávěl, jak rád by se podíval na druhou stranu Dunaje do Rakouska. Já cestuji na kole v opačném směru, po cestě, která pozvolna klesá k Dunaji a přijíždím na místo, ze kterého je Bratislavský hrad vidět, jako by vám ležel na dlani. U hlavní cesty jsou dva kříže otočené na Bratislavu. Stojí tu z dob, kdy v Československu vládl komunistický režim a svobodný svět chtěl, abychom ho ve zdraví přežili. Přijíždím k meruňkovým sadům, které jsou v poslední rakouské vesnici. Je tu ohromné množství meruněk na stromech a také pod nimi je oranžovo. Pod stromy jsou už nachystány bečky na meruňkovici. Meruňky mi přišly vhod, nerad se loučím nejen s nimi, ale i s Rakouskem, které jsem si velmi oblíbil. Velkým obloukem se blížím ke státní hranici v Bergu. Tahle oklika byla dříve strategickou, kvůli obraně Rakouska. Přes celnici přijíždím na Slovensko. Dostávám se přes Dunaj a zastavuji se u jednoho obchůdku se zmrzlinou, které si objednávám dva kopečky. Prodavač mi zmrzlinu podává a já ji uchopím tak silně, že moje dlaň projde kornoutkem a zmrzlina končí v prachu

bratislavského chodníku. Rozhoduji se, že dále budu pokračovat vlakem. Přijíždím do Horní Lidče a odtud na kole do 5 km vzdálené Poteče. Jak rád zas vidím rodný dům.

Závěr. Přesto, že máme kolem sebe spoustu krás, je dobře, že se snažíme poznávat nová a nová místa, že boříme bariéry a nalézáme nové horizonty našeho poznání. Cesty, které nás vedou vpřed jsou pro nás výzvou, která se neodmítá. Naše šance jsou právě teď něco si dokázat, s někým něco pěkného prožít, co nás nadchne svou dokonalostí a půvabem. Všechno, co je tvrdě vybojováno má užitek pro nás samé. Autor.