Na kole po Podkarpatské Rusi Výstupy ve Vysokých Tatrách Ladislav Jurčaga Sednu na kolo a vyrážím směr Brumov za parťákem Jožkou Kolínkem, abychom se domluvili na naší první společné výpravě na kolech. Cíl stanovuje Jožka a má jím být Podkarpatská Rus s její nádhernou přírodou, dobrými lidmi a náročnými přechody Polonin. 3.8. 2006 je dnem příprav na cestu. Chystám trekingové kolo značky Spyder poskládané Kamlerem ve Francově Lhotě v srpnu roku 2005, na němž mám do dnešního dne najeto 884 km. Zakoupil jsem nový spací pytel do 0 stupňů Celsia , cyklistické kraťasy s vložkou, aby mě nebolel zadek, rukavice proti otřesům řídítek, pohodlné boty na kolo a současně do terénu, pláštěnku a přilbu. Oprášil jsem modré kapsy na zadní kolo, nachystal oblečení na sebe pro případ teplého i studeného počasí a také na převlečení, nářadí na kolo, náhradní díly a věci na kolo, peníze, doklady, pojištění na cesty, dárky pro pocestné. Balené polévky, igelit pod spacák, obvazy, lžíci, hrnek, nůž, hřeben, plavky, kapesník, léky, mobil s nabíječkou, zimní čepici a českou vlajku. Jožka navíc přibalí fotografický aparát, stan, vařič s kotlíkem a mapy. Já mám na starosti vzít knížku o podkarpatské Rusi, papír a psací potřeby . Jožka přijíždí na svém robustním horském kole za mnou do Poteče v pátek 4.8. 2006. Všechna zavazadla má umístněna v kapsách a na nosiči svého horského kola a navíc má na svých zádech menší batoh. Na první pohled je vidět, že je ostříleným horalem a velkým cestovatelem. Já jsem vybavený o poznání skromněji, kolo mám trekingové a všechny věci se mi vešly do kapes a schránek cestovního zavazadla umístněného na zadním nosiči mého kola. Ještě pořídit společnou fotografii před mým domkem v Poteči, říct s Bohem mamince a bratrovi a vyrazit směrem k naší státní hranici ve Střelné a pak dále do slovenského Púchova. Obloha je zatažená, ale naštěstí neprší. Jede se nám výborně a rychlost nijak nepřeháníme. Něco kolem 22 kilometrů za hodinu. Přijíždíme do Púchova na vlakové nádraží. Jožka jde koupit lístek pro nás a pro kola a při tom zjišťuje, že noční spoje s sebou nevezou nákladní vagón, a nám nezbývá než se svými koly stát v uličce jednoho z vagónů. Vlak nám odjíždí až za delší dobu, proto probíráme podrobnosti naší výpravy a občas prohodíme pár slov i s okolojdoucím člověkem. Kola nakládáme do vagónu po jednom oba dva, protože sám by si se svým kolem ani jeden neporadil. Umísťujeme je jedno do uličky ve směru vlaku a druhé kolmo na něj. Stojíme si vedle nich celou noc a podle potřeby s nimi manipulujeme, to jak procházejí vagóny další cestující. Někteří naštěstí od svého úmyslu upouštějí, jakmile nás uvidí. Lístek do rychlíku mě vyšel na 470,- Sk a k tomu 20,- Sk stála přeprava jízdního kola. Dojeli jsme vlakem do Michalovců a přes nádražní budovu se dostáváme do města. Potkáváme zde moravského cyklistu vracejícího se z Rumunska přes Ukrajinu. Vypráví nám, že se dodatečně omlouvá Rumunům a Ukrajincům na něž si z domova vezl kvůli bezpečnosti slzný plyn. Nebylo zapotřebí ho použít. Vychválil nám ukrajinské oplatky, které mu velmi chutnali a doporučil stravovat se v běžných stravovacích zařízeních a ne v drahých hotelech. Tak nás cesta vyjde levněji. Děkujeme mu a pokračujeme v cestě kolem Zemplínské Šíravy a Vihorlatu ke slovensko - ukrajinské hranici. Projíždíme menšími východoslovenskými městy a vesnicemi a po přímých cestách dostihujeme stojící kamiony na hranicích. Je jich dva kilometry, pak začíná fronta osobních automobilů, které zde čekají až šest hodin. My pokračujeme bez čekání a již podáváme své pasy slovenské policistce a o kousek dále slovenskému celníkovi. Ten nás posílá nahoru na kopeček, kde už stojí připravený ukrajinský voják a vydává nám dvoudílné lístky, které musíme vyplnit osobními údaji a také udáním místa kam jedeme a ke komu. Tyto informace vyplňujeme dvakrát pod sebe, jedna část slouží pro vstup na Ukrajinu a druhá pro náš návrat domů. Řádky jsou nadepsány anglicky a ukrajinsky. K tomu dostáváme ještě další malý lístek na kterém je napsáno, kolik nás je. Po vyplnění lístků v přilehlém parčíku postupujeme kolem osobních automobilů a stojících autobusů vpřed k závoře, za níž je v buňce ukrajinská policistka razící vyplněné lístky a kontrolující a zapisující pasy. Podávám jí naše dva pasy i s malou pozorností a vzápětí je dostávám zpět zkontrolovány a lístky oraženy. Zbývá počkat na ukrajinského celníka, který je právě zaměstnán kontrolou jednoho z automobilů. Poté nám oráží malý lístek označující počet lidí a již můžeme vejít do budovy, kde je směnárna peněz. Jdeme si postupně vyměnit každý 80 amerických dolarů za 400 ukrajinských hřiven. Už si myslíme, že máme všechny kontroly za sebou, když nás na kopci na který vyjíždíme čeká druhý ukrajinský voják a chce po nás lístek o počtu lidí oražený ukrajinským celníkem, znamenající, že jsme prošli všemi kontrolami v pořádku. Tuto proceduru jsem absolvoval poprvé. Sjíždíme z kopce do města Užhorod, které nás vítá svou díravou silnicí a kanály, které nemají poklopy, což je v ukrajinských městech naprosto běžný stav. Obezřetnost je proto na místě, protože by stačilo, abych vjel do jediného odkrytého kanálu a mohl bych se vracet domů vlakem. Na křižovatce nás vítá ohromný ocelový semafor, jaký vidím poprvé v životě. Jedeme si prohlédnout střed města. Je pěkně upraveno, fasády na domech jsou nové a my usedáme na zahrádku, abychom si objednali lvovské pivo a pozorovali místní lidi, kteří zde chodí po ulici a kolem občerstvovacích zahrádek, nebo po mostě přes řeku Už. Místní děti se z nás pokusily dostat nějaké drobné mince. Jednalo se však jen o výjimky, za chvíli se to opakovalo i s doprovodem dospělého. Byli jsme na podobné pokusy upozorněni předem a věděli jsme jak se máme zachovat. Opouštíme Užhorod a vyrážíme do Mukačeva. Cesta je dobrá, jedeme po čtyřproudé silnici a krajina je mírně zvlněná. Roste zde kukuřice, ječmen, dýně, trnky, durancie a vinná réva. Zastavujeme se v malém obchůdku na kraji vesnice na kopci. Objednávám si kafé a něco k pití. Paní prodavačka se mě ptá, jestli chci kafé teplé, nebo studené. Odpovím, že teplé, natož mi odpovídá, že mikrovlnná trouba nefunguje. Podává mi malý umělohmotný kelímek se studenou kávou a vsype do ní cukr. Chvíli jí trvá než se jí podaří ho rozpustit míchadlem. Už jsem pil i kvalitnější kávu, ale nereptám. Jsme již hodně unavení, hlavně z toho nočního cestování, proto se vydáváme hledat místo na přespání. Nemám odvahu se zeptat prvních lidí, které zde na kraji vesnice vidím stát u domu. Jedeme po špatné cestě, kterou vidím poprvé a budu si na ni ve vesnicích muset zvykat. Je naprosto bez asfaltu, jen hliněná s občasnými kameny, které z ní více, nebo méně vyčnívají. U domů je na železných konstrukcích zavěšena vinná réva a tak k nim vytváří krytý vstup. Domy jsou zde pěkné, velké a udržované. Mezi vinicemi na záhumence, která tady není nijak oplocená a je ohraničena jen polem s kukuřicí, staví Jožka svůj prostorný stan, který je určen pro tři osoby. Nám bude určitě stačit. Vlezou se do něj i naše zavazadla, která sděláváme z kol. Kola přimknu k trnce a ještě je přikryji pláštěnkou. Jsou čtyři hodiny odpoledne místního času, který je o hodinu popředu oproti našemu středoevropskému. Venku začíná hustě pršet, ale nám to vůbec nevadí. Po čtyřech hodinách spánku procitám, abych psal tyto řádky v kraji, kde starosti našeho přetechnizovaného světa jakoby úplně vymizely a zůstal jen západ slunce a obloha s hustými mraky. Ráno vyjíždíme směrem na Chust. Začíná mi docházet voda, proto se rozhoduji pro zastávku na benzínce. Jedeme kolem první benzínky, ta však není napojena na místní asfaltku. Přesto se vydávám, abych navštívil záchod. Ten je k mému překvapení jen suchý, a když se zeptám obsluhy na benzinové stanici na vodu, tak mi odpoví, že ta zde není, ale je ji možno nabrat na další benzinové stanici, která je jen dva kilometry daleko. Tohoto dne navštěvuji ještě další dvě benzinové stanice, na jedné z nich je turecký záchod a na druhé klasický splachovací, jak jej známe od nás. Na obou tekla studená i teplá voda. Zde na Ukrajině, podobně jako i v řadě dalších zemí mají úzké odpadní trubky, proto se použitý papír hází do připraveného koše. Voda není pitná. Před Mukačevem je vybudována cyklostezka, ale my ji z časových důvodů nevyužíváme. Zastavujeme na začátku Mukačeva, abychom obdivovali hrad na nedalekém kopci. Jeho návštěvou bychom ztratili drahocenný čas, protože jedeme podle časového harmonogramu, který vypracoval Jožka již několik týdnů před naším odjezdem z České republiky. Naším hlavním cílem jsou poloniny s nejvyšší horou Ukrajiny Hoverlou a město Koločava, kde působil ve třicátých letech minulého století československý spisovatel Ivan Olbracht. Míjíme ukrajinskou milici, která zde na začátku Mukačeva provádí kontrolu osobních automobilů a vjíždíme do pěkného města. Je právě neděle a lidé jdou do kostela. Jožku zanechávám na městském odpočívadle a jdu navštívit bohoslužby, které jsou v maďarském jazyce. Lidí je v kostele mnoho, z toho usuzuji, že je zdejší kraj zbožný. Projíždíme celým městem, zastavuji se v místním papírnictví, kde právě třídí zboží a tak není žádným problémem, koupit si sešit a propisovačku. Zastavujeme se na autobusovém nádraží, na kterém je český autobus s našimi turisty směřujícími taktéž do Koločavy a na další místa. Jako první chtějí tak jako my navštívit zakarpatský Chust. Přijíždíme na vlakové nádraží, na které nás předjela houkající místní milice, takže nesledujeme detailně cestu a místo do Chustu se vydáváme do Beregova. Ptáme se jednoho místního řidiče, zda jedeme správnou cestou a on nám odpovídá že ano, jen po určité vzdálenosti ať odbočíme doleva. Vyhlížíme odbočku, tady je však cesta rovná více než deset kilometrů a žádná odbočka zde není. Přijíždíme k první vesnici, na jejímž kraji sedí před svým domkem stařík a sleduje, co se děje na silnici. Takových lidí je zde na Ukrajině spousta, tráví svůj volný čas sezením na lávce před domkem. Někteří mají u cesty své produkty ze zahrádky, vedle nich váhu a doma za oknem sledují, zda se nějaký pocestný nezastaví právě u jejich vystaveného zboží, aby si něco od nich koupil. Nabízí se zde broskve, meruňky, rajčata, okurky, melouny a jiné druhy ovoce a zeleniny. Cestujeme totiž po jihu Zakarpatské Ukrajiny a jsme ve vinařské oblasti. Zastavujeme se na oběd na zahrádce místní restaurace. Objednáváme si 2 x vepřové maso na žampiónech s bramborovou kaší, k tomu dohromady tři piva a jedno černé kafé. Ke každému jídlu je podáván chléb. Cena je 44 hřiven, což je 210,- Kč. Vše velmi dobře chutnalo. Zastavujeme se u rozestavěného domku, abychom se ukryli před prudkým deštěm. Domy se zde staví z plných pálených cihel, překlady jsou z betonu, prokládaného kamenem, a na střechu se používá vlnitý eternit ve větších kusech. Někdo používá i cihly s menšími otvory uvnitř. Jakmile déšť trochu ustává, vydáváme se z kopce do Chustu. U cesty je mnoho pomníčků lidí, kteří zde zahynuli při automobilových neštěstích. Dáváme si větší pozor, protože cesta až do této chvíle na hlavním tahu kvalitní je na větších úsecích velmi prapodivně spravována. Jakoby byla asfaltem polévána a do asfaltu bylo nasypáno drobné kamení. Naštěstí už přijíždíme do Chustu, kde to Jožka zná a ví, kde se ubytujeme. Pozdě odpoledne jsme se ubytovali v hotelu Chust v Chustu. Zaplatili jsme každý 25 hřiven, což je přibližně 120,- Kč. Paní, co nás ubytovala si vyžádala nezbytné informace o nás, našem trvalém bydlišti, o tom odkud jedeme a kam jedeme. Pak jsme si dali kola do místního skladu, ve kterém je poměrně uklizeno. Je zde v krabicích nějaká keramická dlažba. Druhou paní jsme dovedeni do svého pokoje, ve kterém jsou dvě postele, na každé je připravený čistě povlečený polštář, složené prostěradlo, ručník a pokrývka. Dále je zde stůl se židlemi, stolek s televizí, dva noční stolky, lustr se třemi světly, zrcadlo, lampičky, místní rozhlas a na zemi koberec. V místnosti jsou také kouřové hlásiče pro případ požáru. K pokoji patří malá předsíňka ve které je umyvadlo, zrcadlo se dvěma pohárky na vodu a naproti skříň na oblečení. Chodbou se jde na záchody, které jsou splachovací a je zde k dispozici sprcha se studenou a teplou vodou. Je obložená českými obkladačkami a vydlážděná českou dlažbou. S obkladačským materiálem je umně nakládáno a jsou zde použity i vnější a vnitřní lišty. Vyrážíme do města, kde procházíme kolem komunistického pomníku a kolem rozestavěného kostela se zlatými kopulemi do podniku pro mladé lidi, plně zařízeného v západním stylu. Je zde zahrádka s deštníky a židlemi, stoly, ve vnitř možnost navštívit terasu, nebo balkón. Obsluha je kvalitní a pivo Oboloň dobré i na české poměry. Vracíme se do hotelu, abychom si odpočinuli a ráno vyrazili dál. Ráno se jdu do umývárny oholit a oknem do dvora pozoruji menší oprýskanou továrnu, ve které se svítí. Paní, co má na patře službu, mě přišla zkontrolovat, zda náhodou něco nefotím, nebo neplýtvám zbytečně vodou. Tady na Ukrajině probíhají reformy tak jako u nás po roce 1989, jenom to myšlení lidí si na změny zvyká trochu déle. Na tržišti v Chustu si kupuji hruškovou limonádu, chleba a plněné pečivo. Vše je velmi dobré a vřele doporučuji. Ještě pořizujeme fotku hladového psa a opouštíme Chust. Naše dnešní etapa směřuje do Rachova pod poloninu a měří něco málo přes 100 kilometrů. Zastavujeme u obchůdku, abychom se občerstvili oplatky a něčeho si upili. Krouží kolem dva malí kluci a než se nadějeme jsou tři. Jožka jim říká něco o svém kole a o zavazadle, které vozí na zádech. Na první pohled vypadá to, co má přiděláno na kole docela hrůzostrašně, kolik toho je. Veze o deset kilogramů těžší zavazadla než já. Potom na svém kole ukazuji chlapcům, jak jsou přehazovačky propojeny s ozubenými kolečky, velmi je zaujaly kovové lanka na lesklém kovovém povrchu a v neposlední řadě také tachometr. Nejmenší chlapec si chtěl od Jožky jeho tachometr koupit, ale Jožka mu musel říct, že není na prodej, protože by pak nevěděl kolik ujel za den kilometrů. Ještě si navzájem vyměňujeme dárky. Od chlapců dostáváme slunečnicová semínka a oni od nás žvýkačky. Na jednom kole jedou dva, menší šlape a veze většího, který sedí na sedátku. Dáme jim malý náskok a pak je doháníme a mávnutím ruky se loučíme. Přijíždíme do hor na jedno místo, kde nás zurčící voda v potoku nenechává chladnými a přiměje nás k zastávce. Vyrážím na krátký průzkum kolem potůčku, v jednom místě ho přeskakuji a vydávám se středně vysokou trávou vpřed. Protože zde není vidět na vodu rozhoduji se pro návrat na původní břeh potoka. Rozbíhám se, abych ho přeskočil a přistál na velkém kameni, na něm mi však podjely obě nohy a já končím na zadku. Hlavu mám přitom níž než ostatní tělo, tedy po proudu, a nemůžu se zvednout, částečně to způsobil i úlek z náhlého pádu. Zjišťuji, že mám naraženou ruku, a jsem trochu na zádech špinavý. Jinak se mi naštěstí nic vážného nestalo, vracím se za Jožkou a pokračujeme v cestě. Tričko s nápisem Česká republika ač je trochu mokré a zašpiněné si tento den už ponechávám na sobě. V místě, kde není vozovka kryta asfaltem, potkáváme místního cyklistu. Ten nás po chvíli předjíždí, aby nás počkal u řeky Tisy, přes kterou jsou napnutá dvě ocelová lana. Až potom si všimnu, že na druhé straně je k silnému lanu připevněn můstek, který si cyklista obratně přitahuje k sobě a své kolo na něj pokládá. Pak naskočí také sám a již se vznáší nad řekou na druhou stranu až stydne krev v žilách. Seskakuje z kola a pokračuje po druhém břehu. Sledujeme jej s obdivem dokud nám nezmizí z očí. Před Rachovem projíždíme okolo ohromného autovrakoviště, na kterém jsou již jen převážně karosérie od osobních automobilů, všechny mají německý původ. Sjíždíme do města a hledáme místo na kratší zastávku, nejraděj někde na zahrádce u restaurace. Tak se dostáváme do středu města, kde jsme středem pozornosti. Opíráme svá kola u velké zahrádky a usedáme u stolu. Po chvíli přichází obsluha, u které si objednáváme něco k pití. U vedlejšího stolu sedí místní občan, který má na prodej tři upletené košíky a alespoň jeden by nám rád prodal. Vysvětlujeme mu, že si jej od něj opravdu nemůžeme koupit, protože bychom jej neměli jak vézt domů. Po chvíli svého snažení zanechává a ani nikomu jinému již své zboží nenabízí. Po chvíli odchází. M y sledujeme lidi, jak se baví u jednotlivých stolů a také obsluhu, ale nic dalšího si již neobjednáváme a vyrážíme doplnit si zásoby do místního supermarketu. Nejdůležitější potravinou je chleba. Nasedáme na kola a po krátké zastávce s místními chlapci, kterých se ptáme na cestu, pokračujeme dál. Mezi chlapci byl jeden rómského původu a na naši otázku nám klidně odpověděl, že máme jet vlevo a přes cikánský tábor pořád rovně, až přijedeme pod poloninu Černá hora. Ihned zpozoroval, že mám koupený celý chleba. Ten jsem kvůli nedostatku místa ve svých zavazadlech připevnil na ně. Chleba byl zabalen v igelitovém sáčku. Rómský chlapec na něj dostal chuť, ale my jsme se nechtěli bavit další zastávkou a pokračovali jsme dál. Slovům tohoto chlapce jsem zprvu moc nevěřil, ale po chvíli se to kolem nás začalo hemžit velkým počtem dětí a několika dospělých rómského původu, až mně z toho vyskočila husí kůže. Jožkovi jsem nezapomněl prohodit, že i když jsme již unavení, s dřívější zastávkou než po deseti kilometrech za táborem počítat nemůže. Projíždíme cikánským táborem, jaký jsem v životě neviděl. Nedíváme se zbytečně ani vlevo, ani vpravo, jen si dáváme pozor, abychom někoho nepřejeli, na žadonění o peníze nereagujeme a hlavně se nikde nezastavujeme. Podařilo se nám celým táborem projet bez újmy na zdraví a dokonce i na majetku a po stále dobré asfaltové cestě přijíždíme na místo, kde již není postaven žádný dům. Vydávám se na krátký průzkum terénu. Jediné vhodné místo pro postavení stanu je jen kousek nad námi, jinde je jen velmi prudký břeh, nebo bažina. Vytlačíme kola se zavazadly na toto místo, rozvážeme všechny úchyty zavazadel a to již začíná drobně pršet. Jožka má strach, aby mu nezmokl spacák, oblečení a další promokavé věci, ale postavit stan si ještě nedovolujeme, protože je stále světlo a z cesty je na nás vidět. Navíc se přímo pod námi zastavuje motorkář a začne troubit. Jedná se o opakované troubení a já mám vážné obavy, že se to týká právě nás, aby na nás někoho upozornil, nebo aby nás troubením vyhnal z něčího pozemku. Tato obava se nakonec ukazuje nesprávnou, protože motorkář troubil na někoho z protějšího domu. Po chvíli naštěstí odjíždí. Je již na čase, protože počasí se nechce umoudřit, naopak se zhoršuje a Jožka má co dělat, abychom už byli pěkně ve stanu. Po ubytování si vaříme polévku a rizoto, umyjeme nádobí, trochu se opláchneme v místním potůčku a zalehneme do spacáků. Ležíme z kopce dolů, a to i na tak malém místě, které je pod stanem. Tady není možné najít rovného místa pro postavení stanu a výš bychom kola stejně nedostali. Ráno vstáváme a jakmile si zabalíme své věci, vyrážíme přes vesnice po stále pěkné cestě až k odbočce, která nás směřuje pod horu Hoverlu. Zdravíme se ze čtyřmi českými turisty, kteří putují pěšky na Hoverlu. Jožka k nim prohodí, že se s nimi snad potkáme na polonině Černá hora. Projíždíme poslední vesnicí, kde se zdravíme s místními lidmi. Cesta je zde již horší kvality, je to uježděná hlína, prokládaná kameny, které v některých místech nad ni vyčnívají. Není ideálně rovná a po deštích se v prohlubních zdržuje voda. Některé se dají jen těžko objíždět, lepší je takovou velkou louží projet, většinou nejsou moc hluboké. Horší jsou potůčky bez můstků, na jejich dně jsou místy značně velké balvany, které nelze přejet. Jsme rádi, že máme pevná kola s dobrými plášti, protože jedeme po kamenech, blátě a kalužích. Přijíždíme k mohutnému vstupu do národního parku, kde nás již očekává místní ochranář přírody. Jdu s ním do dřevěného domku, abych mu zaplatil vstupné 10 hřiven za dvě osoby a platné jeden den. Právě když vstupujeme do parku přijíždí mohutný traktor s vlekem, jsou na něm kromě šesti ochranářů přírody i naši čtyři čeští turisté, které jsme potkali před půl hodinou. I my jsme pozváni, abychom nasedli na vlečku, samozřejmě i s koly. S díky odmítáme, chceme pokračovat jen na kolech a pěšky. Přijíždíme k rozcestníku, který nás směřuje na Hoverlu. Kousek od něj je studánka, kde si doplňujeme zásobu vody. Cesta je zpočátku celkem bez velkých převýšení, jenom je místy hodně promáčená dešti. Větší potoky jsou přemostěny mohutnými můstky z kmenů stromů, ve vrchní části jsou široké pásy z mohutných fošen. Cesta se využívá pro svoz dřeva na mohutných náklaďácích. Její stoupání je zmírňováno častými serpentinami. Potkáváme jednoho ochranáře, který spravuje dřevěný můstek. Má k dispozici kolo, které si vyvezl na traktorové vlečce. Počasí se zhoršuje, začíná drobně pršet. Pláštěnky necháváme zatím schované, protože jedeme stále pod stromy. Jsou zde výškové ukazatele, po sto metrech s udáním nadmořské výšky. V 1500 metrech nad mořem je cesta méně strmá. Za zatáčkou jsou v prudkém svahu úzké vysoké vodopády. Jdu se polaskat s padající vodou, když zaslechnu zvuk sjíždějícího traktoru. Na jeho vlečce se vracejí tři ochranáři přírody. Stojí a rukama se drží kraje korby. Zdravíme se s nimi a pokračujeme pod dalším menším vodopádem stále do kopce. Před deštěm se schováváme v hustějším porostu a na jednom místě i v dřevěném altánku. Je teprve po čtvrté hodině odpolední, když se dostáváme na poloninu. Stojí tu pěkný dřevěný srub a má otevřeny dveře. Z komínu se slabě kouří. Jsme tak unaveni, že navrhuji Jožkovi, abychom se zde někoho zeptali na možnost přespání. Na moje zaklepání se ve dveřích objevuje starší ochránce přírody, se kterým se nějak nemůžu domluvit. Nerozumí mi ani když se s ním snažím bavit rusky. Nakonec mi odpovídá jedním slovem ZACHADÍ !, což si překládám, že mám vypadnout. Je mně z toho smutno a jen kvůli špatnému počasí se s ním dál bavím. Toto slovo mi opakuje i po další naší rozmluvě, a jak mi po delší chvíli dochází, znamená to, že mám vejít dovnitř, do srubu. Osměluji se a jdu dovnitř. Jsou zde malá kamna, ve kterých se topí nasekaným dřevem. Uprostřed zadní části srubu je stůl, obklopený ze dvou stran dřevěnými lehátky, na kterých jsou pokrývky. U stolu se dá sedět také na dvou židlích. V místnosti je šero, protože je tu jen jedno malé okno a otevřené dveře. Venku je mlha. Na jednou z dřevěných lehátek odpočívá druhý ochránce přírody, který se jmenuje Petr Ivánov. Byl právě přivezen spolu s Pištou na pětidenní službu tady na základnu traktorem, který nás předjížděl dolů pod Hoverlou. Petr Ivánov a Pišta jsou kontrolory v národním parku. Kontrolují, zda mají turisté zaplacen vstupní poplatek do parku a také musí v parku vykonávat mnoho činností, jako jsou pravidelné obchůzky rajónu, opravy turistického značení, starání se o chod srubu a poskytování dobrých rad nesčetným turistům. Ve srubu ve kterém slouží a který se nachází přímo na turistické cestě, takže nelze minout, turistům poslouží horkým čajem, nebo jinými dobrotami. Srub je postaven celý ze dřeva, jako pravá ekologická stavba, z otesaných kmenů stromů, střecha je pokrytá dřevěnými ohoblovanými deskami, okno i dveře jsou také ze dřeva, jenom kamna a komín jsou z jiného materiálu. Jako výplň mezi krovy posloužila tenká ekologická fólie, podobná tubexu, do kterého se u nás balí vodovodní potrubí. Dřeva srubu do sebe perfektně zapadají a na koncích jsou ozdobně zaříznuty, tak, že tvoří dvojitou vlnovku. Kamna jsou malá na tak velkou místnost, takže ji v zimě nestačí vyhřát. Petr Ivánov nás bere od začátku jako své hosty a my mu slíbíme, že u nich ve srubu zůstaneme do druhého dne, kdy se pokusíme zdolat nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu, vysokou 2060,8 metrů. Náš výchozí bod je ve výšce 1537 metrů, takže nás zítra čeká převýšení něco přes 500 výškových metrů. Nabízíme našim novým kamarádům něco ze svých zásob a na oplátku nás začali hostit oni. Dostáváme chléb se špekem a rajčaty a na seznámení také trochu kořalky vlastní výroby. Topí v kamnech a dřevo seká před chatou, my mu ho pomáháme nanosit do chaty. Chodíme se dívat do dveří směrem na Hoverlu, která je skrytá v mracích. Práce našich ochránců přírody je málo placená, proto si Petr Ivánov pořídil velký nákladní automobil a přivydělává si jako místní dopravce dřeva a jako lesník. Před deseti roky pracoval jeden rok také u nás. Pak se vrátil domů na Ukrajinu a již mu nic nechybí. Má tu rodinu, manželku a dvě děti, chlapec má 10 let a dcera 8 let. Je dobrým člověkem a to je pro něj v životě nejvíc. Teď tu pod Hoverlou odpočívá v práci, jak sám říká. Je v krásné horské přírodě, lidé chodí po cestě kolem a on jim dává své rady. Má 46 let. Druhý z ochranářů se jmenuje Štěpán, ale chce , abychom mu říkali Pišta. Je už starší člověk, má 59 let a za rok ho čeká zasloužená penze. V hlavě to má trochu popletené z kořalky, proto po nás chce vstupenky do národního parku snad pětkrát, Petr Ivánov mu stále znovu vysvětluje, že máme zaplaceno na deset dní dopředu, což není tak úplně pravda. Také hodně kouří a nedopalky cigaret hází po podlaze, až některá z nich zapadne do škvíry. To se s ním Petr zlobí. Když Petr Ivánov odpočíval, Pišta sekerou trochu přizdobil zárubně dveří, takže se budou muset opravit, aby jimi nešel v zimě ledový vzduch. Nezbývá nám než to všechno brát v legraci, Pištovy říkáme, že je generál a náčelník, i když je tomu ve skutečnosti jinak, náčelníkem je Petr Ivánov. Pišta je národnostně Róm, teda on o sobě říká, že je Cikán a že ho malinkého zakalili Cikáni. Znamená to, že Cikáni své narozené děti dávají z velkého horka do úplně ledové vody, aby si zvykali. Jenomže našeho Pištu zakalili až moc, teda vlastně ho úplně překalili. Večer si jdeme lehnout otvorem na půdu, jsou zde pro tento případ nocování připraveny podložky, proti chladu ze spodu. Výborně se zde spí. Ráno vstáváme a Jožka vaří na plotně místních kamen polévku, dovezenou z Česka. Petr nám nakrájí ke chlebu salám a slaninu, na stůl dá i výborné bonbóny a čokoládu a do pohárků nalévá nažloutlou kořalku, která je také velmi dobrá. Balíme si své věci a schováváme pod lehátko v místnosti, kola necháváme zaparkovaná vedle chaty, ani je nezamykáme, vždyť ochranáři nám je bezpečně pohlídají. Vyrážíme na Hoverlu, která se nám skrývá v mlze. Vítr občas část mlhy odfoukne a ukáže nám pohled směrem ke druhé dvoutisícovce, kterou je Petros. Cestou na Hoverlu míjíme několik tábořišť, ve kterých se další turisté připravují na zdolání Hoverly. Občas některého z nich pozdravíme, většinou jde o Čechy. U rozcestníku vyrážíme směrem na traverz Hoverly, což se po půl hodině chůze kolem hory a následném klesání ukazuje jako chybné. Vracíme se proto zpět k rozcestníku, na kterém objevujeme ještě jednu cedulku, ukazující směr na vrchol. Konečně se vydáváme správným směrem. Od cesty rosou mám mokré kalhoty a navíc se dostáváme na návětrnou stranu hory, kde pořádně fouká vítr. Vytahuji pláštěnku, kterou jsem si vypůjčil od maminky a která mě dokonale chrání před větrem a tím i před chladem. Krajinu obdivujeme většinou jenom na pár nejbližších metrech, protože nám mlha neumožňuje větší rozhled. Až na návětrné straně nám s mlhou pomáhá silný vítr. Pěkný výhled získáváme jen jedním směrem, a to na poloninu směrem k hoře Petros. Stoupáme po kamenech a jen když se mlha trochu rozestoupí pořizujeme pár fotek. Výstup není nijak zvlášť náročný, kameny jsou místy seskupeny podobně jako schůdky. Na vrcholu Hoverly, která je vysoká 2060,8 metrů se nachází velký kovový kříž, azbukou popsaný kamenný obelisk, slavobrána ověšená umělohmotnými láhvemi, nechybí zde ani nepotřebná bota a kovový znak Ukrajiny. Fotíme se zde navzájem s naší valašskou vlajkou a jeden společný snímek pořizujeme pomocí stativu. Před křížem se tiše modlím za Ukrajince. Teď nás čeká sestup dolů. Nejnáročnějších je prvních dvě stě metrů, pak už to jde. Potkáváme několik skupinek turistů, někteří si vyšli jen tak nalehko a proto se diví, jak jsme teple oblečení. Tady dole vítr téměř nefouká. Naši dočasnou ubytovnu vidíme pěkně z výšky a za několik okamžiků se zdravíme s našimi přáteli. Připravují nějakou maďarskou specialitu v kotlíku na ohni. Poslední společné fotografie, předání malých dárků, kontaktních adres včetně internetové a jede se dál. Po pěkných travnatých cestách směřujeme pod horu Petros, cestou míjíme pěší turisty, kteří si nás i naše zavazadla na kolech se zájmem prohlížejí, většina je z České republiky. Míjíme několik volně pasoucích se zvířat, které se nás nebojí, když mě Jožka chce vyfotit, jak takovým stádem projíždím, tak se nejbližší kráva dává do pohybu a fotografie vychází jen na padesát procent. Potkáváme malé jezdce na neosedlaných koních, doprovázené skotačícími hříbaty. Zdejší zčásti domácí a zčásti zdivočelá zvířata spásají trávu a malé stromky a tím udržují poloniny bezlesé. Pod nimi jsou v širokém pásu husté lesy, nebo pralesy. Jedeme kolem pastevecké usedlosti, jejíž okolí je poznamenáno chovem skotu . Naše polonina patří do masívu Černá hora. Sjezd je náročný a prověřuje kvalitu brzd. Terén je místy dost kamenitý, proto se snažím jet opatrněji než Jožka na horském kole. V tomto náročném terénu je horské kolo lepší než trekingové. Pro zvládnutí tohoto sjezdu potřebuji kromě odvahy také velkou dávku štěstí. Někteří méně zkušení, nebo neopatrní cyklisté doslova rozpárají plášť na kole. Přijíždíme do místa, kde roste spousta červených malin. Jsou výborným osvěžením. Cesta je rozbitá od těžké lesní techniky, kterou je sváženo dřevo. Sjíždíme pod poloninu do vesnice, kde nás okukují hlavně malé děti a zdraví nás českým „ahoj“, nebo „dobrý deň“. Jeden chlapec prohodil větu: „Jak se daří?“ Odpověděl jsem mu, že dobře. Jsou zde velmi příjemní lidé. Přijíždíme na asfaltovou cestu a po ní se po krátkém odpočinku a zastávce na jídlo v místním motelu vydáváme navštívit Jablonický průsmyk, kde se za druhé světové války velmi bojovalo. Za první republiky zde Československo končilo. V průsmyku jsou velké trhy a nastává chvíle poohlédnout se po nějakém vhodném dárku pro naše doma. Je tu všechno možné, praktické i nepraktické. Zaujala mě velká bílá kožešina s dlouhou, jakoby naondulovanou srstí. Jenom ta velikost je mým přepravním možnostem nepřizpůsobitelná. Chvíli obcházím další vystavené kožešiny a nakonec se rozhoduji pro nějakou menší. Jdu se domluvit s paní prodavačkou. Nabízí mi menší bílou kožešinu s dlouhou srstí, jaká se v našich končinách nevyskytuje. Ihned se mi zalíbí, proto se ptám na cenu. Stojí 150,- hřiven. Nakonec se domluvíme na 135,- hřivnách. Ještě mi ji pomáhá zabalit do dvou velkých igelitových tašek a převázat provázkem, aby se objem pěkné kůže co nejvíce zmenšil. Ptám se jí z jakého zvířete kůže pochází. Paní prodavačka, která kdysi pracovala i u nás v Ostravě, místo odpovědi zabečela jako pravá ovce. Sjednání obchodu sleduje z povzdálí také Jožka, který je mým nápadem dost překvapený, hlavně proto, že máme před sebou nejnáročnější část naší cesty. Obchod je uzavřen a nás čeká sjezd zpět do Jasině po kvalitní asfaltce. Dalo by se jí něco vytknout co se týká perfektní rovnosti povrchu. Snažím se zajet co nejrychleji. Dosahuji rychlosti 57.7 km/ hod. Docela mě tento výkon potěšil i proto, že při sjezdu se projíždí nebezpečnými zatáčkami, před kterými je dobré si trochu přibrzdit, pokud chceme dojet v pořádku. Projíždíme vesnicí Čorná Tisa a za ní se dostáváme opět do národního parku. Tentokrát se to obešlo bez placení, strážci parku jsme nalili velkou štamprli naší valašské slivovice. Ptáme se ho na cestu do Lopuchivu, ale dovede nám odpovědět jen částečně. Vysvětluje nám, kde máme odbočit, a tuto cestu nám nedoporučuje pro její špatnou sjízdnost. Po čtyř kilometrech zastavujeme, abychom se připravili na noc vedle řeky. Má to výhody v tom, že se máme kde umýt, nebo si něco přeprat. Je tu rovina pro postavení stanu. U řeky je větší hlučnost způsobená tekoucí vodou. Preventivně zavíráme stan před komáry. Dnes nás čeká dojet do Lopuchivu a přes Ruskou a Německou Mokrou do Koločavy. Opět jedeme po polní cestě, kde je plno jam vyplněných vodou a mnoho dalších překážek. Dohání nás lesní dělník na kole a protože jedeme pomalu, tak nás i předjíždí. Dostávám chuť si s ním trochu zazávodit. Po chvíli ho doháním a snažím se udržet rychlé tempo, když se přede mnou objevuje potok. Nechci dát najevo, že bych se ho snad bál přejet, ale tentokrát byl potok hlubší, než jsem předpokládal a navíc byly na jeho dně velké balvany. Do jednoho z nich jsem narazil, naštěstí v malé rychlosti, protože přes vodu jezdím velmi opatrně. Stačilo to, abych se jednou nohou namočil ve vodě. Zbytek potoka jsem přebrodil. Věci v kapsách u zavazadla zůstali suché. Zvedl jsem hlavu a před sebou v dálce vidím velké nákladní auto na přepravu dřeva a u něj tři dělníci právě přehazují kolo. Dělali, že mě nevidí, ale poznal jsem , že se celé situaci pěkně zasmáli. Mají nás za zbohatlíky ze západu, kteří nemusí pracovat. Oni dřou při těžbě dřeva v horách, nebo pracují na stavbách, my, lidé ze západu se proháníme po jejich zemi na parádních kolech. Měli jsme po čtyř kilometrech odbočit doprava a pak pokračovat stále rovně. Odbočku však hledáme marně, až po devíti kilometrech odbočujeme doleva. Mládenci, které zde potkáváme jsme upozorněni, že cesta je zdevastovaná. Zatím netušíme obsah tohoto sdělení. Přicházíme k dřevěnému mostu z klád, na který již není hladký nájezd. Cesta je hodně blátivá, po déletrvajících deštích. Pokračujeme podél řeky až přijdeme k brodu. Přebrodíme řeku a cesta se nám ztrácí. Kousek se vracíme a hledáme jiné možnosti. Jednou z nich je jít strmou cestou do velkého kopce. Tato cesta je plná klád, místy připomíná skládku dřeva. Nakonec se pro ni rozhodujeme. Jožka jde napřed, já se ještě zastavuji v otevřeném dřevěném domečku, který je postaven na úpatí kopce. Dalo by se zde bez problémů vyspat, jsou tu postele se senem a s přikrývkami, naproti stará cihlová kamna. Začíná hustě pršet, snažím se přimět Jožku k návratu pod střechu tohoto dočasného obydlí, ten je však rozhodnut pokračovat i v tomto krajně nepříznivém počasí vzhůru a již má na sobě pláštěnku. Na jeho pokyn se vydávám na cestu. S vypětím všech sil se k němu přibližuji. Kolo přenáším přes napadané kmeny stromů, nohama se snažím jít vymletým korytem uprostřed cesty. V ostatních částech cesty je bláto a moje boty na něm kloužou. Před sebou vidím Jožku, který na mě čeká. Již není schopen udělat sám se svým kolem ani jediný krok. Pokládám své kolo a tlačíme oba jedno kolo na kopec. První to těžší Jožkovo a pak moje. Kopec je tak dlouhý, že ho jdeme nahoru s mnoha přestávkami na odpočinek. Vytlačíme jedno kolo padesát metrů a vracíme se pro druhé, které zase předsouváme o dalších padesát metrů. Několikrát se sami podklouzneme, Jožkovi se navíc začíná tlačit do tretry bláto. Konečně jsme nahoře, těchto 300 metrů jsme šli 45 minut za stálého deště. Schováváme se pod stromy a za chvíli pokračujeme dál lesní pěšinkou, která není moc široká. Stále se zužuje, už se dá postupovat jen s velkými obtížemi. Vedle mě se musí vejít kolo rozšířené o zavazadla. Z obou stran mám plno zeleně, malých stromků, nebo vzrostlých listnáčů. Pěšina stoupá do kopce, pod nohama se objevují spadlé stromy, které musím překračovat. Průsmyk, kterým jsme měli jít, je v nedohlednu. Místy se vracíme ke společnému nesení jednoho kola, nebo se plahočíme každý se svým. Překračování kořenů a pařezů na úzké pěšině často při prudkém stoupání je na bahnitém terénu vysilující. V některých úsecích se Jožka vydává na průzkum a hledá cestu. Terén se vyrovnává a cesta se stává příjemnější. Zelení zahlédnu další kopec přímo před námi. Postupujeme až pod něj a naše cesta směřuje do dalšího ohromného stoupání. Les se mění v prales. Kdybychom věděli , že se z této situace dostaneme zdraví ven, nebo alespoň, kdy už ten neskutečný prales skončí, byli bychom klidnější. Takto nám zbývá obdivovat ohromné stromy spadlé na zem, které nelze nijak překračovat. Jediným možným způsobem, jak se dostat dál, je obejít takový obrovský strom, je-li odlomený a mezi pahýlem a zbytkem stromu je nějaká mezera a strom tu leží samostatně. Když je na některém místě stromů popadaných více přes sebe, nemáme možnost se dál dostat. Na průzkum chodí jeden z nás a druhý s napětím čeká, jaké zprávy přinese. Většinou jsou varující. Jdeme stále do kopce, nemůžeme si dovolit vydat se vlevo, nebo vpravo, nebo snad z kopce. Naše cesta je stále vzhůru. Otázkou zůstává, zda budeme mít dost sil se z pralesa nějak dostat ven, nebo jestli zde budeme muset zůstat přes noc. Tato možnost nám nahání husí kůži. Objevujeme několik medvědích exkrementů a příroda je tu jako z kanadského přírodopisného filmu z názvem Medvědi, který jsem kdysi dvakrát viděl v kině. Z našich vážných myšlenek nás probouzí tráva na obzoru. Opravdu, prales končí pastvinami, na které vcházíme. Nyní jasně poznáváme náš omyl, když jsme se místo okulským průsmykem vydali na poloninu. Nad námi je ještě ohromný kopec, většinou jako pastvina, roste tu jen několik stromů. Slyšíme zvonce volně se pasoucích krav nad námi, napravo od nás ržanou koně. Po kratším odpočinku se vydáváme směrem ke koním. Vidíme, že kromě tří volně pobíhajících koní se tu pasou také krávy. Kousek dál je usedlost, do které právě vchází nějaký člověk. Opíráme kola o strom a jdeme k dřevěnici. Cestou překonáváme močůvku, která je i z druhé strany domku. Ptáme se dvou malých chlapců na cestu do Lopuchivu. Máme jít po dobytčí stezce dolů a po půl hodině chůze bychom měli přijít ke zděnému domku a odtud se vydat dolů. Dobytčí stezka je samé bláto, které pod nohama nepříjemně klouže. Několikrát mě od pádu pomáhá kolo, kterého se přidržuji. V poslední chvíli zabrzdím oběma brzdami a i když mi nohy podjedou pod řídítky, nakonec do bláta nespadnu. Jednou se pádu nevyhnu, jsem od bláta a kolo také. Místy se cesta mění na bažinu s hlubokými vyjetými kolejemi. Přecházíme do lesa a zase zpět, protože v lese je spousta kořenů a spadlých stromů, které se musí překračovat. Jdeme již téměř hodinu, když uvidíme dům na louce a před ním nějakou paní. Jožka k ní jde, ale ona se schovává do domku a vůbec jí nevadí otevřené dveře. Pozoruje nás z hořejšího okna. Naštěstí je u cesty tabule s udáním, že se právě nacházíme v okulském průsmyku. Vydáváme se dolů, cesta je rozbředlá, ale dá se po ní jet na kole. Po dvou kilometrech se dostáváme k potoku, za kterým se cesta rozděluje na tři. Vybíráme si pravou, po půl kilometru se prudce stáčí nahoru a spojuje se s prostřední. Zdoláváme poslední stoupání, nyní nás čeká sestup po velkých balvanech dolů do údolí, kde vidíme dům, ze kterého se kouří. Jožka vyslovuje myšlenku, že od obydleného domu jistě vede nějaká cesta do Lopuchivu. Po balvanech se jde dost obtížně, zadní kolo je těžké a musí se nadzvedávat, aby se ozubeným kolem nebo šlapátkem nenarazilo o kámen. Cesta končí v řece Torbát, kterou se brodíme k domku. Jožka se jde zeptat, kudy se dostaneme do vesnice. Před domkem stojí pán, který mu ochotně sděluje, že dál máme jít po železnici a že do civilizace to máme šest kilometrů. Tato zpráva nás velmi rozradostnila, chystáme se nasednout na svá kola, pod nohama máme svěží trávník a v něm zbytky pražců. Některé v sobě mají i železné nýty. Jedná se o úzkorozchodnou železnici. Zdání snadného putování nás velmi zklamalo a to hned po ujití padesáti metrů, když namísto železničního náspu nás vítají jen balvany a řeka. Pokračujeme v suché části řečiště a vyhlížíme zbytky železnice. Ty se nám objevují střídavě na obou březích řeky, někdy jdeme kolem vyvráceného vagónu, nebo vidíme koleje zlověstně trčící do vody. V některých místech vede stezka do lesa, terén je tu kopcovitý, bahnitý a úzký. Jde se nám obtížně, nakonec se před námi objevuje na druhé straně řeky široké zelené prostranství. Brodíme tam a objevujeme i zbytky železnice. Jdeme správně. Pase se tu volně bílý kůň s hnědou hřívou a je vidět, že se nás vůbec nebojí. Fotíme si ho a jdeme dál. Z jedné koleje jsou rázem tři a vpravo stojí velká opuštěná nádražní budova. Má novou pozinkovanou střechu, ve vnitřku by se dalo v jedné místnosti přespat. Ostatní místnosti mají zatečené stropy a na zemi nepořádek. My této možnosti raději nevyužíváme a stavíme stan vedle dřevěného domečku pastýřů dobytka. Kromě těchto dvou staveb je zde ještě třetí, ve které je stáj pro dobytek, kůlna na dříví a WC. Řeka Torbát zde vytváří slepé rameno, ve kterém se umýváme, pereme si oblečení a čistíme kola od bláta. Vyprané oblečení suším na verandě před domkem pastýřů a na psí boudě. Vydávám se hledat vodu na vaření a nacházím pramen vody vedený v dřevěném korytě přímo na kanystr s mlékem. Jdu si pro ešus na vodu a tu přináším na dřevěný stůl. Právě ve chvíli, kdy se Jožka připravuje k vaření polévky na svém benzínovém vařiči, slyšíme zvuk zvonců. Pastýři se vracejí s dobytkem z pastvy. Jsou to chlapci, kteří zde tráví tři měsíce prázdnin. Starší má dvanáct roků a mladšímu je osm. Hned se s námi kamarádí. Můžeme zde zůstat přes noc. Říkají, že kdyby tady byl jejich hlídací pes, vůbec by nás k nim nepustil. Naštěstí pro nás pes dva dny před naší návštěvou utekl do 25 kilometrů vzdáleného Lopuchivu. Právě odtud pocházejí i tito dva malí pasáčci. Dověděli jsme se, že to do Lopuchivu máme ještě 25 kilometrů, z těch šesti po železnici jsme ušli teprve dva. Zítra nás čekají zbylé čtyři, snad již to nebude tak namáhavé. S našimi novými známými se dělím o nějaké sladkosti a Jožka jim vaří slepičí polévku. Ukazuji jim naše kola a vysvětluji, co a jak funguje. Zajímá je vybavení našeho stanu, takže jim ho ukazujeme zevnitř. Ukazuji jim českou vlajku a vysvětluji, že v nedávné minulosti byla i jejich. Jožka si nasazuje na hlavu čelovou lampu a tím si svítí. Starší z chlapců se mě ptá, zda jsem viděl jejich bílého koníka. Odpovídám mu, že ho mám vyfoceného. Jdeme spát. Zítra nás jistě čeká další namáhavý pochod. Loučíme se ze starším chlapcem, který si přivstal, mladšího již nevidíme a vydáváme se na další cestu. Jdeme po zbytcích kolejí, ale po dvou stech metrech se vydáváme úzkou pěšinou do strmého kopce přes pařezy, kořeny a velké balvany. Zdá se nám, že jdeme špatně, proto se otáčíme a jdeme dolů, blíže k řece, po několika metrech však zjišťujeme, že dále jsou jen neschůdné skály. Jožka se proto vydává na průzkum bez kola a já zatím svačím. Vrací se s tím, že původní cesta byla správná a kopec musíme zdolat. Na hoře na kopci se cesta vyrovnává a kousek jedeme na kolech. Teď nás však čeká prudké klesání a traverz hory po nesmírně klikaté a úzké pěšině, která je navíc pokrytá kořeny, pařezy a balvany a na několika místech hrozí zřícení dolů. Celý úsek je zakončen prudkým sešupem dolů, který nelze zdolat jinak než sklouznutím po bahně i s kolem. Trochu mě udeřil pedál kola do nohy, jak mě zadní kolo chtělo předběhnout i když jsem měl obě brzdy v pohotovosti. Dostáváme se zpět k řece Torbátu a po jejím pravém břehu postupujeme zvolna vpřed. Nad námi je v břehu postaveno nějaké obydlí a před ním stojí pán, se kterým se blíže neseznamujeme. Přicházíme k napůl zřícenému můstku z klád, po kterém se s největší opatrností dostáváme na druhou stranu. Po stech metrech nás však čeká brodění přes řeku na levý břeh, Jožka ji nejprve brodí bez kola, aby obhlédl terén a zjistil, zda je tam pokračování železnice. Pak se vrací pro své kolo, které vede řekou bez ohledu na její hloubku. Voda dosahuje místy do půli spodních kapes zavazadla, ale on nemá obavu, že by mu voda vnikla dovnitř. Kapsy má pogumované a podobných brodů zvládl již více. Vrací se, aby mi pomohl s mým kolem na druhou stranu. To pro jistotu přenášíme. Na druhé straně pokračujeme po zbytcích železnice těžko proniknutelnou zelení po rozbahněné stezce. Po levé straně jsou naskládány uvolněné pražce, některé jsou použity pro zpevnění podemílaného břehu. Stezka najednou úplně mizí a místo ní jsou před námi jen skály. Nezbývá nám nic, než se vydat na průzkum, zda by jsme je mohli přelézt i s koly, nebo se raději brodit řekou. Druhá možnost nepřichází v úvahu, protože dno tvoří velké balvany, které nejsou v silném proudu vidět. Neudrželi bychom stabilitu a spadli i s kolem do řeky. Na břehu zůstaly zbytky stezky, ale stržený břeh místy dosahuje až na holou skálu, nebo na velké balvany. Místy by se dalo sejít k řece a obě možnosti zkombinovat. Rozhodujeme se pro cestu přes skály s tím, že přeneseme nejprve jedno kolo oba a pak se vrátíme pro druhé. Překonáváme tento úsek 45 minut. Měřil asi 50 metrů. Řeka v těchto místech vyplňuje téměř celý úzký kaňon. Odpočíváme na místě, kde je sice zarostlá a bahnitá stezka, ale zaplať Pán Bůh, že je. Po stech metrech se situace opakuje s tím, že tato část naší cesty je ještě nebezpečnější, a že dochází i na sundání všech zavazadel z kol. Každý sice zvládá přenášet své věci sám, ale musí jít třikrát. Počasí je špatné, prší a proto postupuji v pláštěnce. Levý rukáv je již téměř oddělený od zbytku. Jožka se vydává na další průzkum terénu, protože jsme narazili opět na skály. Scházíme k Torbátu a pokračujeme řekou a po balvanech vzhůru na stezku. Přitom přenášíme jedno z kol, zavazadla již nezděláváme. Po cestě plné ostrých kamenů pokračujeme směrem k Lopuchivu. Cestu lemují velké lopůchy, odtud podle mě vznikl i název vesnice. Na druhé straně řeky vidíme velký nákladní vůz a když přijdeme naproti, lidi, kteří tu těží dřevo. Zbývající čtyři kilometry jsme ušli za pět hodin. Bez kol a zavazadel by se to dalo ujít rychleji. Podobně jako my to nikomu nedoporučuji. Na další cestě potkáváme několik nákladních automobilů, některé vezou i děti. Slouží pro dopravu všeho. Tyto velké nákladní automobily mě velmi zajímají. Projedou každým terénem, jejich spotřeba je však jistě přímo úměrná jejich velkému výkonu. Zastavujeme se u prvního obchůdku, abychom se občerstvili. Je to první obchod po více než dvou dnech. Kupuji si balenou vodu a upevňuji ji na nosič. Po hodině jízdy a kličkování mezi kalužemi se uvolňuje a padá na zem. Zastavuji, abych ji zvedl a uháním za Jožkou. V Ruské Mokré potkáváme německé turisty, se kterými se chvíli bavíme. Jedou z Bavorska od českých hranic. Zajímá je kam jedeme a jak jsme dlouho na cestách. Nakonec si nás fotí, jako nějaké exoty. Na ně v dodávce značky VW neprší. Kola nám zatím slouží dobře. Po prudkých sjezdech mám hodně opotřebované brzdové destičky, takže je budu muset brzy vyměnit za nové. Zatím je alespoň posunuji. Přijíždíme do Německé Mokré, kde navštěvujeme hospodu. Ihned se k nám hlásí jeden domorodec, Jožka mu chce něco koupit na zub, avšak místní štamgasti našeho kamaráda odtahují pryč, aby neotravoval. Nakonec nás jeden z nich vyprovází až před hospodu, kde kontroluje, zda nás někdo neokradl. To se naštěstí nestalo a my můžeme pokračovat v cestě. Teprve za Ruskou Mokrou končí národní park. Potkáváme se s českými turisty, kteří přijeli na Podkarpatskou Rus před dvěma dny. Odbočujeme vlevo a hledáme nocleh. Líbí se nám místo u potoka, ale nakonec se rozhodujeme postavit stan na pastvině, kde jsou listnaté stromy a pěkně vypasená tráva. Nedaleko je potok, ve kterém se můžeme umýt. Rychle usínáme, protože toho bylo za celý den až nad hlavu a těšíme se na zítřek. Chceme dojít do Koločavy, jednoho z našich hlavních cílů. Ráno jsme obuzeni zvonci blížícího se stáda krav a než se nadějeme, jsou krávy kolem stanu. Máme co dělat, abychom se stihli rychle sbalit. Ještě že jsou tu po ruce palice, protože jedna kráva se z blízka prohlíží náš stan. Vydáváme se cestou přes kopec. Místo cestou, jak ji známe od nás, jdeme regulérním potokem. Na to, že půjdeme blátem a vodou jsme byli upozorněni již včera českými turisty. Skutečnost však předčila očekávání. Po ostrých kamenech se jít téměř nedá, a s kolem plně naloženým už vůbec ne. Naštěstí mě napadlo, že toto asi cesta nebude, a vydal jsem se na krátký průzkum nahoru břehem. Vedlo tam elektrické vedení a pod ním byla dost dobrá cesta. Vydáváme se po ní a za chvíli přicházíme ke dvěma pastýřům koní, kterých se ptáme na cestu. Jožkovi nabízejí mléko, já jsem tomu nerozuměl, jinak bych tento dárek neodmítl. Máme jít pomalu kolem jejich dvou koníků, abychom je nesplašili, a pak půl hodiny do velkého kopce na sedlo Krásna. Cestou potkáváme nejprve ty dva koníky, kteří nás hned vyzrazují hlasitým zaržáním a po dvou stech metrech tři turisty z Bystřice pod Hostýnem. Pozdravíme se s nimi a pokračujeme na převal. Po levé ruce míjíme poloninu Krásna, která se tyčí v oblacích. Na hoře nás čekají pěkně vypasené louky, jsou zde Boží muka, tak jako někde u nás a na obzoru pár domečků. Baví mě jet po perfektně vypasené louce. Krajina je jako z pohádky, ostrá zeleň, kopečky a domečky. Pastýř pase své dvě krávy, jinde se krávy pasou sami. Cesta je místy vymleta vodou a na dvou místech je ohrožena erozí a sesuvem. Pozemky nejsou oploceny, proto si přes ně můžu zkrátit cestu. Přijíždíme k obchůdku. Je zamčený, ale stará paní, která si jde také nakoupit, zavolá prodavačku, která je v domku ve dvoře. Hned nám přichází ukázat a prodat své zboží. Její dva synové pracují u nás v Česku. Do práce odjíždějí již po neděli. Čeká nás špatná cesta a průjezd vesnicí. Děti po nás žádají bonbóny s pozdravem ahoj bonbón. Tak jsme si je naučili. Pohybuje se zde velké množství českých turistů. Ti pochodují většinou pěšky a stávají se tak snadným terčem místních dětí. V potoce pere místní žena prádlo, což je naprosto normální. Prohlížím si brzdové špalky a zjišťuji, že brzdím kovovými úchyty o hliníkový ráfek zadního kola. Ten je měkký a jsou v něm již značně hluboké rýhy.Rozhoduji se zadní brzdu po zbývajících pět kilometrů nepoužívat. Opravu nechám do Koločavy. Projíždíme kolem hřbitova, na kterém leží Nikola Šuhaj loupežník a jeho bratr Jura. Velmi se těšíme na ubytování v Četnické hospodě, proto se na hřbitově nezastavujeme. Naše zastávka je až před Četnickou hospodou, ve které byla za první Československé republiky četnická stanice. Jeto velká budova postavená za první republiky pro potřebu našich četníků, a domlouváme se s paní Natálkou Tumarevovou na ubytování. Vede nás po dřevěných schodech do prvního patra, kde nám ukazuje naši místnost. Je celá obložená dřevěnými palubkami a podlaha je rovněž dřevěná. Vše je nové a čisté, jenom mi tu chybí nějaké okno. V místnosti není elektrika a nesvítí tu ani světlo. Na prostorné chodbě již okno je. Po podlaze v místnosti a na chodbě rozložíme mokré věci na osušení. Nejsou tu postele, židle ani věšáky. Suším také českou vlajku a pak již scházíme po schodech do hospody na menší občerstvení. Po něm vyjíždíme na kolech kolem dřevěného kostelíka v Koločavě k řece. Paní tu pere prádlo, proto svá kola ponoříme do vody kousek od ní po proudu. Zapomněl jsem sundat tachometr a proto se trochu zamlžil. Jakmile máme kola umytá, pokračujeme v cestě do 11 kilometrů vzdáleného Siněvíru. Zastavujeme před tradiční zakarpatskou kolibou, ve které se na rožni připravuje ze skopového masa šašlik. Podle tohoto národního jídla se jí říká šašličkárna. Šašlik se připravuje uprostřed dřevěné místnosti. Skopové kousky masa jsou navlečeny na železných špejlích. Obsluha s ním obratně otáčí nad dřevěným uhlím až je dozlatova opečený. Podává se na talířku se čtyřmi druhy salátů a s chlebem. Objednáváme si dvě porce. Místností stoupá dým a uniká bočními střešními kouřovody. Dřevěné uhlí se prohrabuje železnou lopatkou a propadává rožněm do spodní části. Celé opékání trvá hodinu. Sedím u stolu a všechno bedlivě pozoruji. Jožka se mezi tím věnuje vyladění našich kol, na řadu přichází výměna brzdových špalků na mém kole. Končí, když nám paní nese šašlik na stůl. Objednáváme si k němu pivo. Toto jídlo nám velmi chutná. Do Koločavy to máme z kopce, proto se nám jede výborně a už se těšíme na další program. Tím je návštěva Muzea Ivana Olbrachta v místní základní škole. Paní Natálka Tumarevová, která v místní základní škole působí jako učitelka a ředitelka, plní slib všem Čechům a Moravanům ubytovaných v Četnickém hostinci. Slíbila nám prohlídku muzea s odborným výkladem. Její dědeček byl kamarádem Ivana Olbrachta. Muzeum je pěkně dobově upravené. Jsou tu podrobné zprávy o Nikolu Šuhajovi loupežníkovi, o tom jak se stal samovládcem na svých državách ve zdejších horách a jak ho honili čeští četníci, až ho zradou dostali a 17 kulkami ho provrtali. Ivan Olbracht v Koločavě žil od roku 1931 a napsal o něm svůj slavný román a tím proslavil Nikolu i Koločavu. Četníci se proti tomu bouřili, ale nic s tím nenadělali. Po zajímavém výkladu a procházce zasedneme v hospodě a objednáváme si zakarpatskou specialitu Pelmeně. Kuličky z mletého masa jsou vařené v mušlích z těsta a před podáváním je jídlo polito zakysanou smetanou. Hospoda je plná krajanů. Co se týká hygieny, ta je zde zatím řešena sparťánsky. V celé Koločavě je málo vody a vodovod a kanalizace tu není. Ruce si myjeme otočením kohoutku, který je na nádobě do které se voda nalévá kýblem a záchody jsou dva, oba suché. Vše se pořád vylepšuje, takže možná až přijedeme příště, bude všechno jinak. Ráno tu například přibývají dvě světla. Seznamujeme se s rodinou z Česka. Tatínek se dvěma chlapci uskutečnili přechod poloniny Boržava a ubytovali se v Četnickém hostinci. Loučíme se s prostředím domova a vyjíždíme směrem na Siněvirský národní park. U malého obchůdku, kde se zastavujeme, abychom si nakoupili, posloucháme místní štamgasty. Jeden pracoval šest let v Brně na stavbě. Jeho kamarádi obdivují, jak se s námi v pohodě domluví. Říká, že dříve u nás pracovalo daleko více Rusínů než dnes, když jsme v Evropské Unii. Získat pracovní povolení bylo snazší než dnes. My jsme naštěstí turistické vízum nepotřebovali. Pěknou přírodou, po perfektní silnici zdoláváme Siněvirské sedlo. Získaný náskok využívám k odpočinku na lavičce. Jožka mě pobízí k další jízdě. Zná to tu. Ví, že pouhých dvě stě metrů odtud je Siněvirské sedlo. Jsou tu výborné výhledy na všechny světové strany, Jožka pořizuje několik snímků a já se setkávám s Rusíny z Jasině. Zajímá je, kudy jsme jeli, zda jsme byli v Jasini a kam jedeme. Samozřejmě, kde spáváme a ti mladší si se zájmem prohlížejí naše naložená kola. Vyprávím jim pár detailů z naší cesty. Rozloučíme se, nasedneme na kola a užíváme si velký sjezd při němž potkáváme několik českých cyklistů, kteří jsou na Zakarpatské Ukrajině s agenturou z Prahy. Někteří si svá zavazadla nechávají vozit v autobuse a jiní jedou tzv. na těžko. Autobusu využívají jako dopravu na Ukrajinu a z Ukrajiny. Druhou část cyklistů potkáváme ještě po delší dobu. Někteří z nich mají obavy o svůj autobus, který píchl kolo a vysadil je předčasně. Jožka je rád, že s nimi může promluvit pár slov, protože se sám se stejnou agenturou před dvěma roky poprvé sem podíval. Rád na to vzpomíná. Vše má své výhody a nevýhody, jako například to, že se tehdy dlouho zdrželi na slovensko – ukrajinské hranici, zatímco my jsme ji zdolali velmi rychle. Schováváme se pod přístřešek u potravin, protože se opět hustě rozpršelo. Neprší naštěstí dlouho, a proto můžeme pokračovat cestou do Volovce. Překonáváme další kopec a sjíždíme do okresního města uprostřed pěkných hor. Z něho stoupáme do sedla nad ním a jedeme na Nižní Vorotu. V sedle zastavují dva menší autobusy místních ukrajinských linek, aby si mohli cestující odskočit a také se navzájem vyfotografovat s panoramatem zdejších hor. Počasí bude pěkné už jen pět minut, pak začíná opět hustě pršet. Zastavujeme, abychom si natáhli pláštěnky a pokračujeme nebezpečným prudkým klesáním v dešti dále. Tak to jde pořád dokola. V jednom místním obchůdku, ke kterému patří i hospůdka se zastavujeme. Hospůdka je plná lidí, kteří si v neděli udělali pěkné odpoledne. U dvou stolů se tu jí meloun, koupený v sousedním obchůdku, pije se lahvové pivo, protože pípa je pokažená a nefunguje, pije se vodka a jí sladkosti. Každý tak trochu sleduje ty druhé, jak se baví. Vyrážíme už skoro za deště, Jožka se chce schovat v místním hotelu, ale protože jedu jako první a nezastavuji, jede za mnou až nás prudký déšť k zastávce přinucuje. Zajíždíme pod stříšku u kostela a u hřbitova. Hroby jsou skromně, na náš vkus kýčovitě upravené, ozdobené umělými květy a jen málokterý má nějaký náhrobek. Čtyři jsou ve tvaru pozlacených rakví. Pokračujeme cestou na menší sedlo, které nám bere poslední zbytky sil. Je to už čtvrtý velký kopec tento den. Potkáváme pět pasáčků s krávami, kteří vypásají trávu až u samé silnice. Navečer shánějí svá stáda dolů. Z posledních sil se dostáváme na sedlo nad Volosjankou a za silného deště stavíme stan na místě, kde bylo před půl hodinou stádo krav. Pod stanem je velmi ostrá tráva. Opatrně ji proto rovnáme rukama do vodorovné polohy, aby neprotrhla podlahu stanu. Prší celou noc. Ráno se vydáváme k ukrajinsko-slovenskému přechodu ve Velkém Berezném. Sjíždíme z velkého kopce do vesničky Volosjanky, cesta je plná kamenů, tečou po ní potůčky vody a po stranách je v promáčené trávě plno ostrých kamínků. Doháníme a předjíždíme koňský povoz, který doprovází hříbě. Brzdím a moje kolo vydá pronikavý zvuk. Tím na sebe upozorním, jsme odhaleni. Zdravíme se s místními cestovateli, jejichž povoz a hlavně hříbě se mi moc líbí. Jedeme za stálého deště, cesta je teď pořád z kopce, takže nejsme vůbec unaveni. Zajíždíme k obchůdku, kde sedí dost chlapů a debatují o tom, za kolik na hodinu by byli ochotni jít pracovat do ciziny. Toto vděčné téma jsme jim navodili svou přítomností. Objednávám si pivo, které vyjde asi na 9,- korun a sušenky a za chvíli vyrážíme opět do deště. To teda opravdu musí bavit. Jedeme po kvalitním asfaltu, jenom ne tak rovném, jak jsme zvyklí. S frézováním asfaltu jsem se tu setkal jen na jednom úseku, jednalo se o srovnání vyjetých kolejí. Zastavujeme se ve Velkém Berezném, abychom poobědvali v místní restauraci. Je zde všechno nově zařízeno a jídlo je výborné. Objednáváme si přírodní vepřové s vajíčkem a hranolky a k tomu pivo a tři druhy salátů. Než je nám vše přineseno, přichází k nám jeden nepříjemný žebrák, který má ruky celé zelené.Chce po nás peníze, ale já si myslím, že chce vodu. Alespoň to tak říká. Nebavím se s ním a veškerou konverzaci nechávám na Jožkovi. Ten se s ním moc nepáře. Odpoví, že mu nerozumí a to žebráka ještě víc vyvádí z rovnováhy. Vyhrožuje Jožkovi, že ho naučí rozumět po jejich. Své výhružky vykřikuje na celou restauraci. Zachováváme i nadále klid a dál čekáme na oběd. Servírky se ztratily, ale za chvíli se v restauraci objevuje místní policie a baví se ze servírkami. To už sedí zelenoruký v rohu u stolu a dělá, že nic. Vodu dostal už před tím od servírek a pokuřuje. Městská policie odchází, my poobědváme, zaplatíme a odcházíme také. Před restaurací za námi přichází jedna ze servírek a za celou trapnou situaci se nám omlouvá. Přece jenom jsme v civilizovaném světě. Hraniční přechod se nachází v Malém Berezném, vzdáleném od Velkého Berezného asi tři kilometry. Zbývá utratit drobné mince v místních potravinách a nakoupit nějaké sladkosti. Jožkovi zbývá ještě větší počet ukrajinských hřiven, v hodnotě asi 600,- korun. Chtěl by je směnit v nějaké směnárně. Na žádnou však nenarážíme, proto to nechává až na Slovensko. Potkáváme se ze slovenskými cyklisty, kteří se vrací ze Zakarpatské Ukrajiny. Jeli podobnou trasu jako my. Jeden z nich měl defekt na kole a podařilo se mu rozpárat přední plášť na kole. Náhradní sehnal v jednom obchodě za pět minut. Platil přitom polskými zlotými a hřivnami. V Solotvině navštívili slaná jezera, ve kterých se mohou v leže na zádech ve vodě klidně číst noviny. Tak je tam voda hustá. Nedá se tu plavat, ani utopit. Než jsem se vydal na Podkarpatskou Rus, přečetl jsem si o ní knížku a dověděl se některé důležité informace. Na Podkarpatské Rusi se platí hřivnami, což je místní měna, kterou seženete výměnou za americké dolary, nebo za jinou měnu přímo na hraničním přechodu v Užhorodě, nebo možná už na nádraží v Michalovcích, nebo ve městech na Ukrajině. Před tím jsem se marně snažil sehnat hřivny v některé ze zlínských směnáren. Ukrajinské hřivny zatím není možno směnit zpět za koruny mimo území Ukrajiny, proto je dobré je na Ukrajině utratit, nebo je tam vyměnit za některou konvertibilní měnu. Veškeré potraviny se dají na Ukrajině pohodlně nakoupit a to za nižší cenu než u nás. Proto se nevyplatí vozit potraviny z domu. Obchůdky jsou otevřené podobně jako u nás po celý týden, teda včetně sobot a nedělí. Za sto korun se dá výborně najíst i v restauracích. Lidé jsou zde velmi příjemní, a proto není nutné se přehnaně bát o svou bezpečnost, své věci by si měl každý ohlídat sám, ale slzný plyn je podle mě zbytečnost. Ve vesnicích před domy a na trzích se dá nakoupit téměř všechno, co si lidé doma vypěstovali a tak si zpestřit jídelníček. Počasí je na Ukrajině stálejší než u nás, týká se to nejen pěkného, ale i deštivého a mlhavého počasí. V restauracích je možné si dobít mobil, dovolat se domů není žádný problém, protože pokrytí sítí mobilních operátorů je téměř stoprocentní. Dobré je mít s sebou dostatek vody, protože se můžete v horách ztratit, nebo se může túra nečekaně protáhnout. Naše putování se na Ukrajině neskončilo, ale pokračovalo cestou do Vysokých Tater. Přes Ublu se dostáváme do Sniny, kde se ubytováváme v kempu. Přes Prešov a Poprad přijíždíme do Tatranské Lomnice, kde nás čeká další program. Ubytovali jsme se v Eurokempu za 550,- Sk na osobu, včetně stanu. Od zítřka do neděle zde budou probíhat výstupy na Rysy. Jedná se již o jubilejní 50. ročník výstupů na Rysy. Pojištění a doprava je v rámci tohoto podniku pro všechny účastníky zdarma. Do kempu jsme přijeli ve čtyři hodiny odpoledne a v nohách máme 72 kilometrů. Nechci přepínat své síly a raději regeneruji v kempu, zatímco nezmar Jožka se rozhoduje pro návštěvu přátel, kteří v Tatrách tráví dovolenou. Jede pět kilometrů do kopce a za čtyři hodiny se mu daří setkat se s kamarády. Po večeři a malém občerstvení se vrací na základní tábor. Druhého dne ráno za námi přijíždí kamarád Mirek Lysáček a společně plánujeme přechod Priečného sedla ve výšce 2358 metrů nad mořem. Kupujeme si za 170,- Sk lístek na lanovou železnici na Hrebienok a na koloběžky zpět po asfaltové silničce. Železniční lanová dráha vede zničenými tatranskými lesy, které padly v obrovské vichřici dva roky před tím. Z Hrebienku už musíme pěšky, jdeme po kamenité stezce k dřevěnému můstku, ze kterého obdivujeme mohutný vodopád průzračné, na spodu namodralé vody. Opouštíme nádhernou vodní scenérii a vydáváme se k Zemkovského chatě, kde si v nadmořské výšce 1475 metrů kupuji pohlednici s navštíveným vodopádem. Mirek a já soutěžíme v počtu nasbíraných razítek tatranských chat, Mira je sbírá do valašského pasu, já na pohlednici. Pomalu končí vysoký porost a přechází v kleč zakrslých borovic. Procházíme Malou studenou dolinou, kde je přírodní krása ještě umocněna nádhernými vodopády, které mají původ ve čtyřech plesech poblíž Téryho chaty. Stoupáme do prudkého kopce v serpentinách. Stezku odhadujeme podle šňůry lidí v kopci před námi. Ti všichni směřují na Téryho chatu. Počasí nám přeje, neprší, nefouká silný vítr a není zima. Šplháme k Téryho chatě, která je ve výšce 2015 metrů nad mořem. Velmi se mi líbí nádherné plesa s průzračnou vodou. Na chatě si jdu koupit horký čaj. Ve stěně vysoko nad sebou vidíme nějaké lidi a odhadujeme, že v jejich stopách půjdeme za chvíli. Vydáváme se po horské pěšině a míjíme ochranáře přírody, kteří tu budují turistickou stezku s pomocí krumpáče a zápasí s velkými kameny, které pokládají na obnažený chodník. Práce jim jde pomalu a je namáhavá. Ani my se nikam neženeme, jsme tu na dovolené a chceme hodně pěkného vidět a pořídit spoustu snímků, abychom se mohli se svými zážitky podělit s našimi blízkými doma. Všichni nemají tolik času a zdraví jako my. Přicházíme k ledovým polím, kde je 17. srpna 2006 sníh a led. Jdeme po něm opatrně, protože ukrývá kameny a balvany a mohla by jím být vyplněna i nějaká hluboká trhlina. Čekáme na okamžik až přejde mrak a Slunce nám umožní udělat jeden z e snímků tatranské přírody. Baví mě čekat na okamžik odhalení nového kusu přírody. Připadám si jako ten, kdo předpovídá počasí, jenomže to mám jednodušší. Odhaduji kterým směrem se bude ubírat ten který mrak a za jak dlouho přejde. Mirek a Jožka již čekají se svými fotoaparáty, aby pořídili ten nejlepší snímek. Konečně se vydáváme po pěšině z kamenů, kterou upravili ochránci přírody. Z pěšiny se nesmí scházet a zkracovat si cestu, protože jiné kameny by se mohly uvolnit a někoho zranit. Podíváme-li se do stěny, vidíme hromadící se lidi, kteří čekají až na ně dojde řada na řetízkách. Dále se vystupuje s jištěním řetězy, nebo dokonce s jejich použitím. Pomalu se posouváme více či méně náročnými místy až k Priečnému sedlu, které je svojí výškou 2358 metrů nad mořem naším zatím nejvýše dosaženým místem ve Vysokých Tatrách. Cestou potkáváme množství turistů z mnoha zemí. Jeden slovenský turista je zde na ozdravném výletě v rámci čtrnáctidenního ozdravného pobytu v nedalekých lázních. Léčí si dýchací ústrojí a tento přechod Priečného sedla podniká poprvé v životě. Ze sedla vidíme na pár okamžiků na obě strany hřebene a zjišťujeme, že druhá strana hory, kterou budeme sestupovat, je také úchvatná svými masívy a drsností přírody, jako ta, kterou právě opouštíme. Kolem dvou ples přicházíme ke Zbojnické chatě ve výšce 1960 metrů nad mořem. To jsme už ve Velké studené dolině. Dolů postupujeme pomalu, aby si někdo nezvrtl kotník, nebo aby někam nespadl do propasti. Námaha je bohatě vyvážená krásou přírody, její úchvatnou mohutností a nevyzpytatelností. Cestou potkáváme dva šerpy s nákladem, který bych neunesl ani metr. Hmotnostně se rovná čtyřem bednám plných půllitrových láhví s pivem, jak jsme je viděli nakládat jednoho šerpu na svá záda. Jednotlivé balíky, nebo bedny jsou umístněny na dřevěném stolíčku a navzájem svázány. Při chůzi jde nosič vzpřímeně a odpočinout si může jenom na několika pro to vhodných místech. Jsou jimi můstky přes potok, nebo další místa. Tuto práci vykonávají i na pohled drobní nosiči. Zrychlujeme krok, protože chceme stihnout koloběžky na posledním úseku naší túry a nevíme dokdy jsou v provozu. Vyrážím dopředu, abych je zamluvil i pro své kamarády. Tempo jsem přehnal a moje klouby nejsou zvyklé na tak velkou zátěž. Navíc jsem zvolil špatnou cestu a namísto ke koloběžkám se dostávám před nejstarší chatě ve Vysokých Tatrách. Jmenuje se Rajnerova a založená byla již v roce 1863. Z ní putují výpravy nosičů zavazadel a zajišťovacích materiálů pro další chaty. Jdu si pro razítko a pokračuji dál kolem dravých ochočených ptáků až konečně přicházím na Hrebienok, kde probíhá půjčování koloběžek. Moji kamarádi už na mě pět minut čekají. Nahoře jsou jen dvě koloběžky, tak jsou organizátoři nuceni dovézt ještě celou várku. Jedná se o 19 koloběžek, které dovezli na nákladní dodávce. Dostává se i na další zájemce, kteří pojedou za 80,- Sk. Nasazujeme si ochranné prostředky a reflexní vesty. Každý vyfasujeme koloběžku a zajímáme se o její brzdy. Vyslechneme si bezpečnostní přednášku. Přední brzda téměř nebrzdí a to je z bezpečnostních důvodů, protože se v nedávné době staly dva těžké úrazy. Jezdí se po pravé straně a jízdní pruh pro koloběžku je vyznačen souvislým bílým pruhem. Vyjíždím jako druhý a snažím se jet odvážně. Zjišťuji, že koloběžka není příliš stabilní. Také musím dávat pozor na pěší turisty, kteří jdou ve stejném směru jako já. Mám k dispozici zvonek, ale na stejné straně vezu v ruce jednu zapomenutou čepici. Daří se mi Mirka předjet a také se úspěšně vyhýbám turistům. K profíkovi mám daleko, ale vítězství je stejně sladké. Navíc mě dolu čeká poděkování od malého majitele zapomenuté čepice. Za chvíli doráží i Jožka a tak se můžeme spokojení a unavení vydat vlakem do Tatranské Lomnice a odtud pěšky do kempu. Ráno za námi přijíždí kamarád Petr Šimoník, který se ubytoval v soukromí a do Vysokých Tater přijíždí kvůli našemu společnému výstupu na Rysy. Je zakládajícím členem Klubu horalů. Jeho šéftrenérem je další velký Valach Staňa Floreš, který ale počínání svých svěřenců řídí nejraději z tepla domova, nebo některé z hospůdek. Jsou známé případy, kdy se důležitých podniků zúčastnil osobně. Využíváme nabídnuté dopravy autobusem k Popradskému plesu. Vystupujeme z autobusu na silnici nedaleko symbolického horolezeckého hřbitova, který z piety navštěvujeme a přispíváme na jeho údržbu. Čteme si jména a krátké zprávy o tom, kde mladí lidé zahynuli. Vyrážíme k Popradskému plesu, vedle něhož je restaurace stejného jména. Pivo zde stojí 39,- Sk a v podobných cenových relacích se pohybuje i další občerstvení. A bude hůř. S nadmořskou výškou roste i cena. Nad námi se tyčí vysoké hory a ta naše je vysoká 2499,60 metrů. Jsou jimi Rysy, jejichž vrchol se nachází na území Polska a jsou jeho nejvyšší horou. Přecházíme přes dřevěný můstek a Petr s Mirkem fotografují křišťálový potok a masívy hory. Všichni jsme okouzleni a snažíme se ji zachytit svými smysli a  také na fotografiích. Pod stříškou nedaleko chaty Popradské pleso jsou nachystány špalky na vynesení na nejvýše položenou chatu ve Vysokých Tatrách. Jedná se o Chatu pod Rysmi. Všechno dřevo na topení a vaření se musí pracně vynášet nahoru, protože v této nadmořské výšce stromy nerostou. Každý z nás nese jedno takové dřevo. Pro mě je to o to těžší, že mám od včerejška namožené kolenní vazy na pravé noze, ale při chůzi nahoru mi to až tak moc nevadí. Trochu nás mrzí, že se počasí zhoršuje, není tak teplo jako včera a vítr je stále silnější. Stoupáme kosodřevinou a i ta za ohybem končí a začíná kamenitý terén bez vegetace. Míjíme větší pleso a stoupáme k těžkému úseku, kde se používají řetězy, aby nedošlo k úrazu. Hlavně starší lidé tu mají značné problémy a to v obou směrech, proto se náš postup značně zpomaluje. Na výšlap si troufají i starší dámy a rodiče s menšími dětmi, potkáváme i tatínka s dvouletým chlapcem. Ten se nese v sedačce a prozpěvuje si. Ve výšce nad 2000 metrů nepříjemně fouká vítr a proto si musíme dávat ještě větší pozor, aby někoho nesfoukl mezi kameny. Naštěstí celý výstup probíhá zatím bez úrazů a v těžkých úsecích mi se dřevem pomáhá slovenský turista, jdoucí přede mnou. Nemám ho v zavazadle, ale nesu ho na rameni a v některých úsecích se musím přidržovat řetězu. To mu pak dlouhé poleno podám a on ho vytáhne nahoru. Jsem mu za to vděčný, protože sám bych neměl šanci to dřevo vynést až na chatu. Procházím přes slavobránu pod chatou a největší úleva nastává vejitím do Chaty pod Rysmi v nadmořské výšce 2250 metrů. Vítr před chatou už byl neskutečně silný a nedalo se mu více vzdorovat. Jdu si i s dřevem pro zasloužený čaj, Který by normálně stál 30,- Sk, ale pro nosiče je zdarma. Ještě odnáším dřevo na hromadu za chatou a s Petrem čekáme na zbylé dva členy naší výpravy. Výprava dalších Čechů, kteří sedí u stolu s námi už nechce pokračovat dál, protože je vítr velmi silný. Jdu se podívat před chatu a poryvy větru jsou tak silné, že se co nejdříve vracím zpět do chaty. Právě přicházejí dva mladí turisté, kteří se vracejí ze sedla nad chatou a Rysy tentokrát vzdávají. Zanedlouho přicházejí i Jožka s Mirkem a po krátkém odpočinku v chatě se všichni vydáváme na sedlo nad chatou. Mraky se na chvíli rozestoupí a my vidíme chatu pod námi a také vodní plochy ples. Naše zraky však míří do mlhy směrem k vrcholu Rysů. I když tři z nás včetně mě vážně pochybují o možnosti dosáhnou vrcholu za tohoto krajně nepříznivého počasí, Petr, který se na chatě občerstvil dvěma pivy a je v pohodě, je připraven Rysy zdolat. Svým optimismem si získává i nás ostatní. Vydáváme se na cestu k vrcholu. Za chvíli nás dostihuje Mirek, který váhal nejvíce. Z hory nás chce sfouknout vítr, ale i ten ustupuje, když se dostaneme na závětrnou stranu. Potkáváme turisty vracející se z Rysů. Z jejich informací víme, že k vrcholu to je dvacet minut. Dostáváme se na návětrnou stranu. Cesta k vrcholu již není tak přesně značená, stačí jít po co nejsnazší cestě do prudkého svahu a přitom dávat pozor, abych nesklouzl po sypkém podkladu, nebo aby se pod nohou neuvolnil nějaký kámen, který by mohl zasáhnout ještě někoho dalšího. Kolem mě je hustá mlha, takže není nic vidět. Trochu mě to mrzí, ale na druhou stranu je tato mlha milosrdnou, protože nevidím, jaká je pode mnou hloubka. Následuji Jožku, který je největším a nejzkušenějším horalem naší skupiny. Jdu po hlíně a dolů není vidět, proto pokračuji obezřetně, protože by stačilo, abych udělal jeden neuvážený krok bez patřičného zajištění, nebo aby se mi uvezla noha a já nekontrolovaně padal do té hlubiny pod námi. Cestou k vrcholu nejdeme sami a občas se musíme vyhýbat i turistům, kteří postupují v opačném směru. Jejich spokojené obličeje nám však ukazují, že naše cesta má správný cíl. Dostávám se na vedlejší ucho Rysů a z něho sestupuji pár metrů, abych šel opět nahoru na nejvyšší vrchol. Nejvýše se zdá být hraniční kámen mezi Slovenskem a Polskem, ale po bližším seznámení se s vrcholem je zřejmé, že nejvyšší bod se nachází na polském území. Na vrcholu Rysů je železná trojnožka a nějaký obrázek se supermanem. Pořídíme několik vrcholových fotografií, některé i s pomocí cizinců. K tomuto účelu jsme si s sebou přinesli valašskou vlajku, kterou obdivují polští a maďarští kolegové. Valašské království má své ambasády na všech pěti kontinentech. Po nejvyšší hoře Ukrajiny Hoverle jsem zdolal i nejvyšší horu Polska Rysy. Teď jde ještě o to, jak říkají zkušení horalé, šťastně se vrátit dolů a radost ze zdolání vrcholu si odnést v srdci do své domoviny. Ukazuje se, že sestup bude pro mě s bolavým kolenem těžší než výstup. Každý krok mě bolí, proto nepospíchám a krůček po krůčku sestupuji k sedlu nad chatou a pak na Chatu pod Rysmi. Velkým zážitkem je návštěva nově zbudovaného WC 90 metrů od chaty. Má prosklenou čelní stěnu a díky tomu je za záchodu rozhled jako z letadla. Ale i toto vynikající místo musím opustit a po návratu k chatě s kolegy sestupujeme do údolí. Začíná pršet a pláštěnka je už moc potrhaná. Rukáv je již skoro odtržený. K tomu se přidává bolest žaludku a nepohoda je na světě. Už se tolik nestarám o bezpečí při sestupu, ale naštěstí vše jde hladce. Ještě i teď potkáváme několik turistů v opačném směru, ti však budou spát pravděpodobně na chatě, nebo přes zákaz někde venku pod stanem. Přicházíme k potoku a tu se mi bolest v koleně zvětšuje. Ještě že mi Jožka půjčuje lezecké hole, se kterými se mi jde lépe. Tlumím jimi nárazy při chůzi. Směřujeme ke Štrbskému plesu, kam přicházíme za občasného deště po hodině a čtvrt. Pořizujeme pár fotografií zapadajícího slunce nad plesem v pozadí je skokanský můstek a hotel a pak jedeme vlakem do Starého Smokovca a do Tatranské Lomnice. Ve vlaku se naše bolístky dále zvětšují. Mirka začíná bolet koleno, Petra kotník, alespoň je o tom přesvědčený. Všichni čtyři se pohybujeme s největší námahou. V kempu hrají české a slovenské country kapely. Jdeme si poslechnou pár pěkných písniček a pak se odebereme na zasloužený odpočinek. Mně je jasné, že zítra nikam nepůjdu a odpočinu si. Nemůžu dojet domů zničený jak Hirošima, protože se očekává, že se ihned vrhnu do práce, která na mě už čeká. Ráno vstáváme do úplně jasného dne, jaký vidíme tady v Tatrách poprvé v životě. Je nám jenom líto, že jsme hodně unavení. Přijíždí Petr, aby vyrazil společně s Jožkou a Mirkem na další výpravu. Rozhodli se vystoupit na Svišťovku a navštívit Zelené pleso. Zůstávám odpočívat v základním táboře a nejsem tu zdaleka sám. Někdo odjíždí, jiní se opalují, nic jim tu nechybí. Přiznám se, že mi tato forma odpočinku plně vyhovuje a regenerace sil dostává konkrétní obrysy. Obloha již není úplně bez mráčku, ale je pořád teplo a polojasno. Na cestách jsem již šestnáctý den. Zítra se vracím s Mirkem domů. Mám slíbeno, že mě i s kolem naloží a doveze až do Poteče. Mirek se vrací z túry o něco dřív než bylo v plánu a protože mu dal Petr starý parkovací lístek a Mirek nemohl na něj zaparkovat, přijel pro mě do kempu a společně jsme se vydali do Tatranské Lomnice, abychom Jožku a Petra čekali na vlakovém nádraží. V Tatranské Lomnici jsme si zašli na vepřová kolena a při této slavnostní večeři jsme hodnotili uplynulé dny ve Vysokých Tatrách. Přišli jsme ke konstatování, že cíle byly splněny na sto procent a nakonec i to nepříznivé počasí přineslo něco pozitivního. Totiž to, že jsme se s ním museli poprat a sáhnout si často až do vlastních rezerv a sebrat velkou odvahu dojít i za nepříznivého počasí k cíli. Dnes bychom se na Rysy dostali mnohem snáz než včera. Jožka s Petrem vystoupili na Svišťovku. Byla to kratší a lehčí túra. Po večeři jsme se vydali autem do Aqua centra v Popradě, abychom relaxovali v termálních pramenech, v bublinkách a horké vodě, dopřáli si vodních masáží bolavých zad a jiných částí těla, navštívili jsme parní saunu s následným schlazením v ledové vodě a také jsme si dobře zaplavali. Večer jsme poslouchali výbornou muziku anglických žánrů a pak šli spát. Ráno v neděli 20. srpna 2006 bylo ve Vysokých Tatrách pěkné počasí, vrcholky hor byly skryty v mracích. Sbalili jsme si věci a připravili se na odjezd domů. Jožka si výlet ještě o několik dní protáhne, jede přes Oravu a Malou Fatru domů na kole. Včera si přehodil ucházející duši u zadního kola za novou a vyměnil brzdové gumy, které byly už hodně opotřebované. Loučím se s Jožkou Kolínkem a Petrem Šimoníkem a s Mirkem Lysáčkem odjíždím domů autem. Kolo jsem naložil do kufru. Cestou Mirkovi slíbím tuto knížku jako dárek za svezení. Dneska zadarmo moc lidí nepracuje. Přidám mu svou první knihu, která se jmenuje Na kole do Itálie, kam jsem dojel z Poteče v roce 2003. Všechno krásné jednou končí, teď to má podobu předané beránčí kožešiny mamince, kterou jsem jí dovezl až z dalekého Jablonického průsmyku. Celkem jsem na kole najel 892 kilometrů.