Vysoké Tatry 12.11.2011- Slavkovský štít

Magické datum 11.11.11 a my vyrážíme do Tater. Tentokrát nás jede víc - Petr, Jožka, Petra a Jan. V sobotu ráno dokonce vyráží další část výpravy, Vašek a jeho kamarádi. Tolik Valachů najednou snad Slavkovský štít ani nikdy nezažil. V pátek vyrážíme v 16:30 hod. Sraz je u MEZu. Jedu okolo domu Jožky a čekám, že Jožin už tam bude spořádaně stát tak jako obvykle. Není tam. Pokračuji tedy pro Petru a Jana. Ti jsou přesní. Překládají věci do mého auta a vracíme se pro Jožku. Jožka opět není u cesty. "Já jsem myslel, že jsme domluvení až na půl šesté," říka Jožka, když dorazil k autu. Ale musím ho pochválit. Trvalo mu to 7 minut po telefonátu. Asi to dělal ten nezvykle vysoký počet lidí.

Cesta probíhala celkem v poklidu, je jenom trochu víc aut a úsek za Žilinou je tradičně nepříjemný. Za nějaké 3 hodinky a něco jsme v Popradu. Už je zprovozněný tunel, je to tu jak v Alpách. Jedem do Velkého Slavkova, kde Jan zajistil ubytování v soukromí za 10 EUR na osobu. Navigace nezná číslo popisné 28. Nejprve vjíždíme do dvora sousedům, ale nakonec se trefujeme do správného dvorku. Všichni totiž máme sokolí zrak a co je dál jak 15 m, nějak dobře nevidíme. Rodina má slávu - jejich ratolest má stužkovací večírek, a tak nás ubytovává stará mama.

V chodbě se každý trochu nevěřícně dotkneme psíka. Jenom tak opatrně do něho každý dloubne prstem a čeká, co na to pes. Nic. Je to sice plyšák, ale jak živý. Pokoje máme v patře. Trochu nás překvapilo, že jdeme do patra přes jejich obývák. To si moc soukromí v sezonu asi neužijí. Nahoře mají dvě ubytovací jednotky. Máme dva pokoje, jsem spokojen. Je krásně teplo. Za půl hoďky dorazí pan majitel, platíme a ptáme se na restauraci. Pivnica není nic moc, nahuleno, zima a spousta snědé omladiny. Rychle se otáčíme a prcháme. Zato koliba na začátku vesnice je parádní. Stylová dřevěnice s krbem. Zákaz kouření nám vyhovuje. Ať si nezávidíme, tak si dáváme  4x baraní guláš s halůžkami a 4x Starobrno.

Po dvou pivech spořádaně odcházíme zpět. Ještě děláme válečnou poradu, v kolik budeme ráno vsávat. Po několikeré slivovici se rozhodujeme pro pátou hodinu ranní. Jožka tentokrát nechrápe. Asi zapůsobily moje vyhrůžky, že ho budu budit cepínem.

Ráno je nějak brzy. Vaříme čaj. Snídám chleba s paštikou. Jožka vytahuje ředitelské škvarky. Dívám se tak mlsně, že mi dva kusy dá. U ředitelských se nemluví o kouscích, jsou to fakt kusy. Příště si je beru taky. Na poslední chvíli se rozhoduji, že nepůjdu ve své osvědčené bundě, ale zkusím novou membránovku a-la Jožin. Venku je -8°C, a tak se mi to zdá být dobrý nápad. Nebyl, potom jsem se potil jak - nevím přesně jak co,  ale moc.

Cestou do Smokovce už vidíme cíl naší cesty. Tatry jsou krásně nasvícené. Na parkovišti jsme o půl sedmé - výběrčí daní nikde. Ušetřili jsme za parkovné. O tom, že ubytovaní mají parkovné zdarma, žádný ubytovatel nějak neví.

Po nezbytné štamprli slivovice vyrážíme směr lanovka na Hriebenok. Lanovkou nejedeme, stojí  9 EUR a navíc jsme tu proto, ať něco ujdeme a ne se vozíme. Navíc se ani moc stoupání neušetří. Stanici lanovky obcházíme zleva a jdeme po modré, která nás dovede až na vrchol. Vyrážíme něco před sedmou a k rozcestí s magistrálou to má trvat1:10 hod. Všichni dělají obrovské převlékací manévry. Já ne. Nemám žádnou další variantu. Já se budu jenom tiše potit. Protože se nezastavuji, získávám časovou komparativní výhodu. Začátek je takový nic moc. Polomy, rozježděné cesty. Něco po osmé hodině jsme na Slavkovské vyhlídce, nestoupali jsme cca 500 m. Dalších 900 m nás ještě čeká

Ze Slavkovské vyhlídky už je krásný rozhled do údolí Popradu, Malé studené doliny a na Lomnický štít. Odtud už bude cesta úplně jiná. Tady začínají skály. Jde se jak po schodech. Někde opravdu jsou i schody. Z vyhlídky se může po 1. listopadu pokračovat dál jenom  v případě, že není sníh. Jinak je chodník taky uzavřen jak ostatní chodníky. Stoupáme. Jde mi to nějak pomalu. Jsem přehřátý (prosím předchozí slovo číst pečlivě). Bundu budu nosit tak od -15°C a rychlosti větru 80 km / hod. Janovi se naše pomalé tempo moc nezdá. Doporučuji mu použít Krsoňo Mačačovu metodu, aby  kroužil kolem nás a tím se uvedl do provozní teploty. Případně si seběhl třeba o 100 m a zase nás doběhl. Ještě mu připomínám staré pořekadlo francouzských horských vůdců "Čim pomaleji ráno vyjdete, tím rychleji se večer vrátíte". Nevím sice, co to přesně znamená, ale jako argument pro pomalou chůzi to musí stačit.

Občas se stoupá i po hraně a pak se objevuje Velká studená dolina. Na jednom takovém výhledu si dáváme svačinu. Ani nemám hlad, ředitelské škvarky byly syté. Ale přece neponesu svačinu - chleby s Váhalovou slaninou, domů. Nakonec jsem ale svačinu dojídal až doma. Jožka nám dává papriku. Dobrá byla. Já jsem tu  svoji zapomněl doma na kredenci.

Terén je stále dobrý. Počasí vynikající, slunce svítí, vítr sice fouká, ale není nic strašného. Pouze v jednom místě, asi před Slavkovským nosem, je 30 m umrzlého sněhu. Trochu nebezpečné, ale ani nevytahujeme cepín, natož tak mačky. Stoupání je takové nezvyklé, jsme ztraceni mezi velkými balvany.

V 11 hodin jsme na vrcholku. Otevírají se panorámata jak na Velkou studenou dolinu (kdo objeví na obrázku Zbojnnickou chatu, tak má sokolí zrak) okolní štíty, tak i na odpočívající turistky :-)
 

Zbojnickou chatu jsem hledal snad 10 minut. I když už jsem ji viděl i dalekohledem, tak jsem ji očima nemohl objevit. Je u bližšího plesa. Ve stínu se zcela ztrácí.

Jak už jsem zmiňoval posledně, už se nespoléhám pouze na Jožku, ale dělám si i domácí přípravu. To není jak dřív, když mávl rukou, tak tam jdeme a za dvě hodiny jsme na místě. A já na nic se  neptaje jsem poslušně vyrazil. To už je minulost stará aspoň měsíc.
Vytahuji z batohu kreslené panoráma vrcholků a hlasitě poučuji všechny v doslechu, co že to vlastně vidí.
"Tam vidíte Kriváň," máchám rukou směrem dle mapy.
"Pane, ale to si musíte tu mapu otočit, to máte pohled z Lomnickéhop štítu," upozorňuje mě jedna paní.
Fakt, v rámci šetření jsem si zalaminoval vždy dvě mapy a teď ji mám otočenou špatnou stranou.
Takže Krivaň vidět fakt není :-)
 Paní to zná. Říká, že můj odhad, že už tu byla 151x, do konce života naplní. Krásně nám ukazuje všechny vrcholy. Takže zleva - Gerlach, v pozadí Vysoká a Rysy. V popředí pak Bradavica, Kupola, Východná vysoká, sedlo Prielom, Divá veža, Svišťový štít, Javorový štít, Ladový štít, Baranie rohy, Pyšný štít a Lomnický štít.
Vlevo od Gerlachu je v oparu vidět Velká Fatra. Vytahuji dalekohled a Jožkovu domněnku potvrzuji. Je vidět vysílač na Križné.

V 12 hodin dorazila druhá část výpravy. Někdo, třeba já, mám na sobě membránovku. Jinemu stačí tričko :-)

O půl jedné zahajujeme sestup zpět. Všichni opět dělají převlékací manévry. Já ne. Zase mám komparativku a jdu sám. Jde mi to nějak rychle. Dřív jsem chození z kopců neměl rád. I když dvakrát zastavuji na banán a čaj a jdu pomalu za nějakámi Poláky, tak mě zbytek dohání skoro až před Vyhlídkou.

"Přepůšťám," tak to předháníme nějaké Poláky. Cestu za Vyhlídkou nějak nepoznáváme. Ani se nám nechce věřit, že jsme tudy šli nahoru. Kolem 15:30 hodin jsme u auta. Konečně můžu dělat i já převlékací manévr - dávám se na řízení do civilu. Na první benzínce se zastavujeme ještě na kafe. Cesta nám krásně ubíhá. Před devatenáctou hodinou jsme v Brumově. Výšlap byl krásný, počasí přálo. Byla to nadmíru povedená akce.

Tentokrát mě dokonce ani druhý den nebolí nohy. Jenom palce mám obrzděné.

Panoramatický pohled ze Slavkovské štítu

Jestliže se Vám článek líbil, sdílejte jej prosím na FB.